Štítek Zamilovánky

Svlékám šatya Měsíc barvíprádlo do modra. Noc šustí starými kopíráky,celá jsi dneska promokla.

Ta slova jsme vytvořili my.První znamená tyto druhé já. Jen my dva víme,jak ta slova skutečně znějí.Všichni ostatní, tím třetím, označují smrt.

Binárně,požádal jsem tě,… ale ne,….prý binárně nerozumíš. Naše řečrozpliznula sedo nebinárních polibků.Možná snadzítra nebo pozítří,víš, cítím že…? Nevím nic.Kdy začíná zítra…?Dnes?Až stín stromu dosáhne právě sem?Snad. Na policiAristotelova bustakroutí očima.

Voda na list padá              a list jako dřevo praská,      dřevo na ohni.   Nahni se má,    ke mně,        milá.     Ať uhlík vody        ať…

Poslední hrst malin, ti,už jsou vážně malinký, na stolek ti dám, na okraj léta.

Vlastně je mi líto,že se už nepotkáme.Ale, víš,my dva, nejsme prostě kompatibilní. Takže, až dopíšu a odešlu tento dopis,stisknu tlačítko DELETEa vymažu těze života. Takhle jednoduché to je. Jednodušší,než po půl láhvi absinthutřikrát říct – Zapuzuji tě.

Zuzana V po kolena dlouhým svetruani není vidět,že má trochu křivý nohy. Ale ty bokyjak karlovarský vřídlo,klenutýa horký. Léčivýk čemu se přitisknou. Bejt to dřív,nosila by v očích stracha kabát s betlémskejma hvězdičkama. Dneska se celá vláčná ptá,(mezi zubama růži)jestli…

Oběma rukama jsiobejmula holé nohya zeptala ses„Co teď?“ Šňůrka spermatu v měsíčním světlestříbřitě zazářila.

Celou nocjsem se o tebe tak bálaž ruku rukou jsem si tisk.Zpěv dvou ptáčků nad střechami.Lásek marných obelisk.

ta postava kohosi…kdo už je dávno mrtvý…dotknout se jejího ramene… … je to ona… celá si podobná… jen očima ne, těma ne