Štítek Zamilovánky

Změní se rychle ty jenž jsi miloval. A zbudou oči pro pláč plačící oči dvě moře v nich. Obě bez břehů.

Když jsme dopili,hráli jsme hry.Hráli jsme Knoflíčkovanou. Rozepínal jsem ti knoflíčkya tys říkala různá, cizokrajná slova.Nakonec jsem ti dal sněženky.

V hotýlku Vrátná bez očí,hledí na konec chodby.Prochází pániprochází dámy.Otevírají sea zavírají dveře pokojíků.Občas je slyšet povzdechobčas vzdech.Tlumené světlo dopadána červený koberec.Hodiny odbíjí celou, vrátná se probouzíbere do rukou pletení.Mezi vzdechy se ozývá pravidelné cinkání pletacích jehlic.

Má milá,       podívám se na tebe… Podívám se na tebe       sklíčkem modrým a celá zmodráš. Podívám se na tebe       sklíčkem červeným a celá zčervenáš. Podívám se na tebe      …

jsi jako noční hořecjiní jdou spáta ty se rozvírášabys obemknulaale kohohořcovýma očimaobloudila jinéhoMěsíc ti bělí ohanbíaby ses nehanbilaale před kýmvždyť tebe já známbělobou záříš zinkovouznám tědo posledního záhybu těla tě znám Kdo jsi,ty Hořcová?

Ze dne na den,jeden jako druhý.Dělený narozeninami a Vánocemi. Druhý nebo první,jen ty jsi jiná.Ztrácíme oba. A to není naše vina.

Zahrada v Giverny Jsouce na světěrůzné druhy nemožností,pondělní ráno je tou první z nich. Tou druhou pak – ty.K jezírku s lekníny přináším kávu.Směješ se bukýrově. Věštím klidný den.

Nazí Ve tmě ze sazíMěsíc slzíobloučky krajek,bílé, až mrazí,snáší se k zemi.Oblouček po obloučku.

Začíná brzoa končí dlouze.Ta touha touze sdělená.Dva ze tmy, jak saze stíny,půlnoc štěpí kolena. Ty zde a on je tam.Láska mlčky staví stan.Ze dvou sloupůdva ohňů víchypole suchem spálená. Prší ještě před rozedněním,noc spí, pod tichem schoulená.Ona mlčí, on mlčky…

Dívkyv sukníchpostaveny jednana druhou, tvořily byvěž vysokou, jako věž Eiffelova. Ležel bych na zádecha díval se na tu nejhořejší.Jak jí sukénka ve vánku povlává.