Štítek Zamilovánky

sníh jako z mušelínusnáší se k zemia ty, nenahá,jsi vesmírem zrcadla

Tma, jenž zdá se býti beze dna.Kde jen sníh a vítr stačí. Tvá šíje, řeka bez jména,vlasy po ní, se jak břehy stáčí. Struna jsi, napjatá, mezi těmi břehy,a já, houslista bez sluchu, herec bez nápovědy.

Pohleď,a podívej znova,jak po řeceplynou tichá slova. Až na konec,kde splav jim staví hráz,tam utonou.V tvých očích však, šlo by to snáz.

Jak ležíme na zemi,připomínáme uvadající květ lotosu.

někdy na vteřinuvzpomenu sina ty očioříškové, jak ptačí půnebía tu je mi až ouzkoz toho všeho

Něžné světlojakoby chtělo tebe si obléknout.

Začetl bych se v tobě od konce, hned tento večer. Kilpi, kde však začít?

Je příliš tma,aby bylo vidět listí pod stromy. Je příliš tma,aby bylo vidět oči. Je příliš tma,aby bylo vhodné říct – Je pozdě. Na všechno.

Zavírám oči,otvírám ústa. Přikrýváš si uši,oči dokořán. Vrazíme do sebetisíc dvě stě osmdesát šestkrát denně.

Tak procházím se zahradou,když tu,dva prsy, bělostné jako lilie,zvou mne, se k nim přivinout.