ve vlasech stříbrné hřebínkyhřebínky stříbrné máštrčící hřebínky na všechny stranyhřebínky ježovekhřebínky stříbra protkávaná vlnami tu kladeš se do klínastříbrná,… ze stříbra, celá jsi stříbrná, celá jsii hřebínky stříbrnéi ty sejmu z tvých úst
Když brala jsi do ruky čajník Pohlédla jsi na mnetím pohledem obzvlášť milým.Znamenal mi jediné –chci od tebe odejít.
Češeš si vlasyjako by to bylo obilí.A zlaté snopy prostě leží opodál.
nehýbej seteďpo ramenou sklouznul tiplášťnebo báseň
Jsi plná Rána když se oklepe.Stříbrných kapeksladkých jako drobky marcipánu. Těžce ránem unavenášeptneš – Lásko, a teď vejdi ke mně taky ty.
sedíme pod jablonípadají jablkaon se nahne, říkápadají jablkaslyšíš, tlukoujako srdce tlukoujako když se ta srdce objímají
Bylo toho tolik co řícta nakonec jen šlidržíce se mlčky za rucek poslednímu plotu tou ulicí bez jména.
Světla majákua tvoje oči.Rozzáří se,pohasnou. Před čím mě chráníš?Všechny mělčiny jsme prošli spolu.Hlubina je lodím příznivá.
To dělo se za slunečního světla, cokoliv co jsem řekl, znělo prázdně. Otočena jsi byla tváří k oknu, stín sahal po špičkách mých bot. Zvedla jsi ruku, stín…
Najednou,všechno se rozbijezůstanou oči pro pláč. A ty modrýma očima, ptáš se ten podvečer –Kdo jsi?A kámen mlčí.