Štítek Vzpomínky

Zeď Když sem začal, bylo vosum.V deset sem se kouknul na hodinky,furt škrábu.Oběd sem propás,páč ve dvě sem pořád škrabal,chyběl mi kus.Před čtvrtou to bylo hotový.Vyschlej jak trám,v nose prach,dal sem si pivoa promnul zaprášený voči.

„Vetřelec jsi ty,“ říkáma dívám se na pavoučí síť. Moucha v ní, z posledních sil, bojuje o život. Vezmu klaceka síť  pomalu namotávám.Moucha je teď kdesi uvnitř vzniklého kokonu.Tak jako já.

Vlny mírně šplouchaji o břeh,tady někde končí země a tady začíná moře. Jsem ztracený v světě. Tato noc přikryje i rozpaky.

V ranní tramvajizavonělo jablko.

Vetřelec Měl jsi na zemi jednu kůžipo které ses pohyboval.To bylo tvé území.Sledoval jsem tě. Když jsi začal chodita odešel z území,stal ses vetřelcem.Jsem tvým otcem a tato kůže je má.

Z kapes trousím drobky chleba. Co kdybych jednouse chtěl vrátit právě na toto místoa tento čas.

Dnes měla by narozeniny. Květiny dal bych ji.Na hrob, kdyby měla.Kdyby neskočiladal bych ji růži. Bílou růži bych ji dal.A jemu řekl bych, celou, aby jiod noh po vlasy zulíbal.Jen aby neskočila.

V předvečer svatého Martina chci z domuvezmu si matracia postel mi nemusíte držet pokolikáté užje mezi námi kus ticha

Brzezinka Došel jsem na sám konec.Zde končí koleje.Zde není nic.Lidského nic.Jen hrana kovu.