Štítek nic

Je-li kostel uzamčen,prosím zkontrolujte,zda-li se Bůh nenachází ve Vašem obývacím pokojia jen nezapadnul za poličku s Jiráskem.Děkujeme

Kdo  dotkne sečerné spáryzaschlé krve v mém bokutak jako já?Bojím se,sám mezi všemi.Kam všichni letíte,…?Keře jsou přecedávno plné ptáků.Hledajíkde usednout.A zrní je pramálo.Zní, zníles fléten v noci.Zlatých klasů ve vánku.

Tihuaxa Když není dost dcer,pokládáme syny na skálu.Oni se připojí k orlům.My se opijeme kvašenými nápoji.

Kolibřík Podlétnout a zákmit, otočka a výkrut, looping, prudce zpět. Tak mě to učil táta. Říkal – když najdeš květ, který, nektar dal by pít,jsi kolibřík a ne havran, abys ho tam, nechal ladem být.

Obraz,obraz po obraze,jak na divadle zjevuje se,květ za květem, když padá z bílé magnolie. Pak náhle naháa skrz ni,skrz mantilu větví vidětna hnojiště s kohoutkem a slepičkami.

Všichni jsme se nakonecpotkali ve frontě v IKEA.Pravý švédský lagom.Ne dlouhý, ne krátký, tak akorát.Zabalený v ploché krabicis nápisem LAGOM.Nesměla chybět, jak jinak,klička na imbusové šrouby.Jo, a lagom je in.Hygge je out.

Kdo může zvednoutbez mého vědomísebemenší zrnko prachu z cest.Kdo může říct,byl jsem tunebo nebyl jsem tam,bez toho,aniž by mu byl dokázán opak.Jsem polární září nad tím vším.Jsem.

Mutti,půjdem ještě kousek. Jenom támhle. Maličko.Ba ne, srdíčko.Botky bys měla od popela.Podívej se, země je  jím celá bělá.Zůstaneme tady.Na lavičce. Tady hřeje sluníčko. Osvětim 42 Jakub Szántó, Z Izrastiny s láskou, str. 192

Hostina Na naši sváteční hostinuzapálím jen oharky svíček.Na dvě rybí kostrysvětla až až.Koneckoncůuž nejsi ani hezká jako kdysi.Světla bude stačitco se mi odrazí od pleše.Nakonec, uvidíš,hezky si to užijeme.

Prší,láhev od okurek, postavená na skalce, je plná vody.Ještě dva mohou přijít. I jeden odejít.Opije se do němoty potomvšech pět.Růžové jazyky zastrčí zpátky do uší.A bude po všem.Jen to ticho zůstane schované v gauči.