Štítek nic

Jako by potemněly oči těch zachráněných. Jako by zesmutněly. Jako by srdce se kdesi skříploa zůstalo zatržené v plotě, jak ti zachránění běželia křičeli o život. Ne o život svůj ale těch, pro které jim teď temní oči.

Vítr na monokampjako na flautu fouká.Myslel jsem,že je to spíš malá mandolína. Jako břicho tvoje,vlny příboje,rozbité do večera. Iásón nocí za rounem pluje,dlaň se dotknula jílce meče.

Držely se za ruce.Někdo řekl: „Podívejte se.“Jiný řekl: „Podívejte se.“Za nimi jak na polštářivznášel se zlatý vlas.

V mlze, Země prostě ještě není.Nachystaná k vylíhnutí,v bílku vejce čeká. Na rozednění. Než Slunce si vlasy rozčeše.Na mňoukání koček na střeše.Na dětí očí otevření.

Parní stroj,roztočil se do vysokých obrátek.Wattův odstředivý regulátorvzrušeně poskočil.A rozparek na její sukni,hmm, to je pravá láska. Vůně oleje, uhlí a kovu.Ty vibrace miláčku.

po krku mně hladíkdo ví jak dlouhobronzové koně už zahnali do ohradpřed rokempramínek šedých vlasůpřes prst namotanývyšlo i druhé slunce barvy safíru

U Rosničky Rozmáčknutá vosa,jakoby se chtěla rozletět k lahvi piva.Eva ji klade půllitr na hlavu,nepřijemně to křupne.Eva se zasmějea mně znovu zatrnou zuby.Ludvík přináší klobásu,u vedlejšího stolu hraje jakýsi Rus na garmošku.

Tráva pokrytá jinovatkoujako by chtěla dosáhnout až do nebe.Místo toho hladí kotníkya hořké, ledově bílé krystalky, sype do bot.

Den památky holokaustu Jdou s loučemia ty louče svítí černě.Jen dlaněmi propadávajínářek a slzy na zem.Každý, kdo pak jde,do těch slzí stoupne.Tehdy se na oblozena chvíli zablesknea potom je zase černočerná tma.

Rút Mlčeníjen mlčenía sny, kterých bývaly plné větveodletěly úderem šesté.Křížek popelce,úsměv přes rameno,punčochy z hedvábí na kraji postele.A sponky s beruškou?V hrnečku krupičné kaše.