Štítek nic

Železniční přejezd se rozblikalblik, cink, blik, červená, cink, bílá, blik. Pak se zamyslela znovu dělal, že se ho to vůbec netýká.

R. Nemluvil nikdy hrubě,rád se smála zcela zvláštním způsobemmiloval i své děti. Dokonce si pamatoval datum jejich svatby.Jen jí nikdy neřekl,že když odjíždípokaždé se zastaví v R.

Kdyby každý Fuhrál si na harfu.Bylo by harfeníkůstejně jak nádeníků.

Široké zadnice,jak dozrálé víno kráčí ulicemi ke kostelu.Kráčí hrozny vína a bílé mantily nesoucí se s hrdostí nedělního rána. Doklapaly podpatky černých bot na kamenných dlažbách.Holubi slétli sena nit smíchu, která se zatrhla ve sparách.

Liju železodo hliněných forem.Až ztuhne a nebude mít barvu višnía bude očištěno od všeho zemského,každý, aby si mohl přečíst –„Byl zde“a tak to zůstanenež rez znovu kov rozhlodáa vše vrátí se na samý počátek.Do hlíny, ohně a vody.Vrátí se zpět.

Podívejte na tu krásu…A konec verše? Ten se ještě válí… … v  kanafasu.

Ozvalo se pleskání křídel(snad holubích)to jak odlétal včerejšekaž někam za duby.Na nebi šmouhy zůstalyod všech mých ale, snada kdyby.

Z deníku Z. Po dvanácté hodině jižvšechny skleničky vyzváněly stejně.Plné,poloplné,poloprazdnéi prázdné. Ta moje hlava.

Na účtence pokryté srdíčkypropletené dvě osmičky.Oroboros žeroucí,žasnoucí,že může sebe samav prdel hrýzti. Vyznání lásky,v bufetě nádražním.

Z deníku Z. Dát si volské oko – to mě napadlo,když díval jsem se na východ slunce v zálivu u N.