Štítek Monology

Nikdo se nestarájak roste tráva.Jen voda. A slunce.Nikdo se nestará,než tráva vyroste.Pak přijde větříka všechnu ji pomiluje.

Ráno, když se v šest,v místní továrně spustí buchary a nýtovačky,nese se velikost těch černých a naolejovaných strojůaž do hnízd lindušek na louce. Stáčím ze starých novin široké kornouty.Kladu je do trávy a dělám ticho.Na některých stránkách novin vidímverzálkami vysázené…

Těch zachmuřených,pod rouškami schovaných tváří… …a přitom, tak nádherná prsa.Tak líbezný je den.

Vypráví se,že ptáci vidí do duší lidí.A proto, prý, se bojí přiblížit.

Jen za hluboké nocilze čekat na svítání.

Čeho bál seasi bojínek,když moje hlava plná vzpomínekpodetla hovprostřed léta.Na co myslel on?

Markéta Tvářičky,jak ze sošky loretánské.Tu slyším, ve svatém vytržení:„Vem si mě!“Vzal jsem si ji, když volala.Kolínka od sebe.Než ráno rozzpíval se první pták,byli jsme od sebe. Kde zůstaly po nocibroskvičky loretánské,jablíčka, sladká, matčina…?

Ze vzpomínekpo kapkáchdolévámdolévámstudna je již plna slovpramenpramenkde je pramen?Ten dávno vyschlý jak dřevo houslí. Ten.

Albatros v kruzíchz nebe odřezává šedivé hostie. Svatý Padretuze  ouzkoouzko, tuze mi tu je.

U úst se Ti sráží pára,když mezi kopciv chladném ránu,jen pro mě,duhu kleneš. U úst mám páru také já.Párou jsme spojeni v jeden pár.