Štítek Město

    Městem procházel            bosý muž.          Jedni na něj volali   jsi blázen.        Jiní zase,          Svatý.    On však       měl hůl…

Pod stolemnevím kterým,zavadili jsme nohou o nohu. Nastal soumrak, čas těšení.Ještě sníst polévku a dopít víno než pojede poslední vlak.

Náhoda? Stejný vzorek kostekmá Pařížskái Brodek.U Prostějova.

Káznice CejlNahlížím špehýrkoudo ptačí klícky,kde starali se o Jany Zahradníčky. Ty cimry mají svého genia loci,když pryčna vrzneo půlnoci. Však po návštěvě, bylo mi až ouzko,šedivá, červená, bíláKartouzko.

Bydlíval jsem v doměs okýnkem do dvora.Když zavřel jsem oči,říkal jsem – hle Ráje obora.Tehdy slyšel jsemkočky, drozdy, snad i sýce,sedět pospolu. U jedné popelnice.

V šest v parku Srdce zvonu Panny Mariebije v bé. Slunce se brzy rozbijeo rybníků okraje.

Zachytilo se líněvlákno babího léta.A věžička kostela,omotaná jak hedvábná panenkazačíná smlouvato kapku léta navrch.Do vyprahlé věžní cibule.Do hladového štamprlátka.

Ulice Ulice je nahá.Slunce ze šikma svítía kočičí hlavy vracejí lesk čerstvého deště.Chodci poschovávaní v kavárnáchdopíjí poslední doušky kávydojídají poslední sousta zákusků.Slunce svítí.Ulice, úplně nahá, odkopnutá, naze ležía jen Slunce ji halí svou září.

Ráno Kolem parku za svítání, ujíždí velkou rychlostí sanitní vůz. Rozsvícený majáček bleděmodře svítí. O tři patra pode mnou z otevřených oken vychází hlas lidského plození. Zvláštní interakce počátku a konce hned za úsvitu dne.

V Nadražní Kroužky od půllitrůvzdáleně podobají se olympijským kruhům.