Štítek Město

všechno je tu černéi oči dětísnad i svědomí je tu černějšíjen mezi domycípek mrakunemůže být bělejší

Ostravo, možná, že jsi krásná.Proč však místo chlebemvítáš mě rozmočeným uhlím? Nechceš snad, abych se za tebous chvěním vracel? Tak to jen pro tvůj rozmardo tvých černých nocí čumím.

Padá první sníh. Teplý a vlhký. Jako Ty. Jen v Ostravě sněží.

Cestičky nad Čertovou roklíproplétají se.Prsty milenců.Ona ve mně. A já v ní.Milenci na věky.

K večeru bývá taková jemná mlha.Jako když dámy kouřívaly v kavárně Savoy.A kolem cest je jantarem ložený závojz pohaslých hvězd, jenž v tichuchtěly dohasnout.

Myslím, že i ty Slunko,jsi milenkou Jeruzaléma. Že za soumraků nad ním prostíráš,svoje pláště šité do červena. A já, já na kopci stojíma vaši lásku tiše závidím.

Chodníky jsou plné listí,záplaty svědomíušlapaného k smrti.Teď; paprsek vzlétnulmezi stromy.Jako naděje žlutýa pořád letí.

Tenkrát jsme byli spolu a řekla jsi –proběhnem se po trati.A my běželi a klopýtali vedle sebe. Kosatcovou a Liliovou.Až jsi měla náruč plnou květin.Bylo to krásné a bylo to v červnu. Měl jsem tě tak rád a od nádraží…

a Lužánky do štatlu Červených kuliček tisumám doma plnou mísu.Schody Schodové se zubíuž slétají se supi.Pod Špilberkem v dálise ve zlaté mlze válí,cibule chrámu krále Václava.Co má dva křížky doprava.

Tu studnu jsem si zamilovali chladnou vodu v ní.Ve svých dlaních schovávalakvěty jabloní. Pak začala praskat pšenicetak, jak ledy praskají,a červenky a zvonkyzvala k sobě potají. Dnes však jenom vítrpláče v roubení.A na větvích oběšenci –děti jabloní.