Štítek Město

Sněží.Padá písek z hodin věží.Zatím ještě nepřestává.Jedna vločka náhle drahá.Z kapsy na zem seskočí.

Mosilana, Tkalcovská Pod splavyna vlnách z vlny. Káčata se jako člunky plaví.Na cukr, na kafe,na cukr. Stavy se stavíze Svitavy. Za svítání.

bydlím na hlavní štrásezdá sejsem vzácný hostproto ta kostleží na terase teplý vítr mě zpět vítái kousek rzi rzivě lítápod víčkoslzím maličkoz té péče bečejako jehňátko, Ostravo.

všechno je tu černéi oči dětísnad i svědomí je tu černějšíjen mezi domycípek mrakunemůže být bělejší

Ostravo, možná, že jsi krásná.Proč však místo chlebemvítáš mě rozmočeným uhlím? Nechceš snad, abych se za tebous chvěním vracel? Tak to jen pro tvůj rozmardo tvých černých nocí čumím.

Padá první sníh. Teplý a vlhký. Jako Ty. Jen v Ostravě sněží.

Cestičky nad Čertovou roklíproplétají se.Prsty milenců.Ona ve mně. A já v ní.Milenci na věky.

K večeru bývá taková jemná mlha.Jako když dámy kouřívaly v kavárně Savoy.A kolem cest je jantarem ložený závojz pohaslých hvězd, jenž v tichuchtěly dohasnout.

Myslím, že i ty Slunko,jsi milenkou Jeruzaléma. Že za soumraků nad ním prostíráš,svoje pláště šité do červena. A já, já na kopci stojíma vaši lásku tiše závidím.

Chodníky jsou plné listí,záplaty svědomíušlapaného k smrti.Teď; paprsek vzlétnulmezi stromy.Jako naděje žlutýa pořád letí.