Štítek Město

Marseille Více méně poklidněNa vodní hladiněLežíZáblesky neonůCo stěžíChtěly kdy ležet vedle sebe.Rozeseté přes celé černé nebe.

Zacinkala tramvaj a pak už bylo ticho.Takové ticho, že jsem slyšel zvuk bot na dlažbě.Takové ticho, že jsem slyšel své srdce, když oněmělo.

Janov mosty měly by véstodněkudne končit v prázdnukvůli pár snad bláznůmco věří,že vedouněkam r.i.p.

Přesně ve 4:13 narazila křídla do vrstvy vzduchua ozvalo se zapleskánívzdáleně připomínající slovo Šalom. Nikde nikdo nebyl,jen kudrnatý mráček na obloze bez konce. Šalom.V tu chvíli byl Světznovu v pořádku.

Nad kopcem přelét ptáktichý jako Smrt.I křídlem táhle mávjen okem nedomrk.

Na chodník spadlo pár kapekjako když bičík zasviští.Hejno šedé poposedloa znovu klove náměstí. Jen duha je trochu jiná.Klenutá do ruda.Mezi Hradem a pěstísoudruha Lenina.

Už odešelMuž bez domova. Než mu kávu uvařilia namazali chleba. Z lavičky vstal a šel znovahledat domov. Ten kámen bez domova.

Slyšíš jak šumí listí?To není vítr,ale déšť město čistí. Aby se milenci zase mohli voditv rámech kaluží.

Okna Města jsou černá.Zmizelá místa vytržených zubů.Ptám se po dubu, který tu byl včeraa vloni.Nikdo neví víc než Oni.Nikdo neví o dubu.

Město z dálky řve a hučí.Jak šedá řeka, řeka bez náručí. Tu, z tamtoho rohu, ozve se ticho,to když tramvaj cinká. Jsme všichni zase spolu.Malí a Ježíšek ve slámě spinká.