Štítek Lidé

Bílá a temně šedájsou rána daná do popela. A někdo si k ohni sedne,vlasy odhrne si z čela. Z popela pak oheň vzejde,den proměněný zcela.

Slunce vyšlov čaji šálku. S vděkem hledámmalou známku. Abych napsal pozdraveníza to ranní pohlazení. Snědé ženě na plantážipopřál – Dobrý den.

Ještě jednou se nadechnouta se špetkou naděje v hlasev mezeře mezi koledou a skoročokoládovým Mikulášemza rachotu vozíků masdo kapsy polohlasem zašeptat. Nebudete na mě hnusní, že ne? píp píp píp     píííp          píííííí

Svatého Bartoloměje,voda se z kropenek v zimě nevyleje. V černých lavicích tiskneme sena starých větvích kosi. A pak ještě kdosi,kdo nám ruce hřeje.

Teplý vítr zaváljak mavnutí rukou v nedospánku. A znovu listí pršípo mokré lidské duši. Už jen krátce.Na dva, tři vrabce.

 Nemyslím si, že bychom měli srdce z kamene.  Vždyť přece, když nastane jara čas, všichni, jako jeden muž či jako jedna žena, začneme psát o petrklíčích právě ze země vylezlých. Hromadně milovat se začínáme se sasankami a sítě sociální zahltí…

Ty jediný.Ty jediná. Říkáš mijménem. Dělej to.Neustávej. Dokud je čas.

mít prostý stroj            lidství využít z masy diamant            silou vytěžit

cedule bez příchutiTerezínstále se loupou kusy vin

Teď už jen letmé pohlazeníjako když vánek vběhne na pole. A všechna láska i květy na níbyly jen kroužky na vodě. Ještě pár stromů zpívá v dáli.Stále pár lístků chvěje se. Však song o věrném milovánískončil na černé klávese.