Štítek Lidé

Každý den sedl do loďky,aby mořem byl.Jednou vypluluž se nevrátil.

prostřela ubrus na stůlpostavila talíř na ubrusnalila polévku do talířerozžala svícennepřišel

Zůstala příliš krátce,na šatech vůně po mé matce.Jen s jarem se na chvilku vracíjak stěhovaví ptáci.Po dlouhé cestě,když sednou na větve šeříku.

Jakou to divnou abecedumají ti všichni ptáci.Poslouchám jes hubou otevřenou.Jak píšou Dopis zvací.Ptačicím. ~~ Psáno toho dne, kdy Král Jelimánna sjezdu v Nymburceříkal věci nevídané.

Dúmá Země je hnědáKrev je rudáBomba je černá الأرض بنيةالدم أحمرالقنبلة سوداء

Janu S. Když pláče malý chlapec,jeho slza je malá a slaná.Že ani potápka tam nebývájenom křivda jednou daná.

Sedí u jednoho stolujsou a přece nejsou spolu.Klapou dřevěné lžíce,vodní mlýnky, převelice. Spíš nejsounež že jsou spolu,tiše sedív jednom bolu. A mlýnky meloudřevo stolu.

Ještě dva sáhy jedlového dřevaa budem mít kde být,kde bývat.Muž a žena.Na kraji lesa u pramene,vypijem jej do ztracena.

Ach Bože,už je to tu zase.Sukněpodkasané v pase. A dívčí lýtkajak věže.Deroucí sezrovna do oblak. Ach Bože,už je jaro zase.

Chci ti ukázatto co to jea ne to co to není. Však to neobejde sebez zranění.V krajině srdeční. Jen o to přece šlo –o zakázané uvolnění.