Štítek Krajina

Byla srdcem, jenž s nádechem se chvěje ve Tvé dlani.Láskou byla, dávající smysl umírání.Touha, která v kleci musí žít.Duha, co chce zase bílou být.Kapka vody, sluncem rozzářená.Vodní pára, nepatřená.Není.

Beraní krví je čára značená,vedená přes prsy Černých Madon. Pastýřka hvězd ve dřevě schovaná,do cesty háže mi závoj.

Napité mraky,které kdesi přebraly tekutého olova a tužezvrací a zvrací. Přichází zima.

Do černé prstistarý javorzlaté koláčky skládá. Drze, loupežník vítr,po hrstech ukrádá.

Dva listy javoruvítr ze severudo pavilonu vál. Ve zlaté zbroji jezdeckoně své k horám hnal.

Znuděný déšť,záhony růžískrápí. Každé z nichvlahý deštíksliboval. Poupě růže.Výrostek déšťhrubě v něj se dobývá. Ubohá malá růžeještě bez trní.

Ráno bere za kliku,tucty mokrých prstíků. Vykoukl jsem z okna ven,výhledem tím znechucen. Ono však řeklo s úsměvem,"Já budu s sebou potěšen."

Zelené prstydo dlaně sevřené. Rychle a nedočkavěvyráží z ramene. Jednou však, znavené,ulehnou na kámen, ruce spojené. Kaštan spí, dítě milené,v klíně matky své. V hlíně schoulené.

Stál tam.Na kraji záhonu. Plakal.Dojetím. Nad Vesninoukrásou.

Jsem unavená,mohu u Vás přespat? Na poličku u oknarozložila růžové a oranžové stíny. Z jejích ramen modrý plášťse na koberec snesl. V očích jiprvní hvězdy zazářily.