Štítek Krajina

Když jsem za úsvitu vstal, byly pryč,křehké jasmíny podél cest. To asi poutník dal se jimi véstke plantážím se zeleným čajem. A ty bílé keře horské štítyjemu obsypaly ledem.

přiznávám vykrádačku Krchovskýho Nemám už oči klučičí. Na Mourku volal jsem čičičí … Už se nepohnula. Řek bych od minula.

Stopa tuší.To malíř napnul prázdnou čáru.A křídla šedých kormoránův rákosu houštích zašumí.

Ve čtvercích okenRáno češe si vlasy.Má zarudlé oči,pláče asi. Chtělo by pohladit.

Vítr již dočesala listů pramálo,vzpomínek na léto,na větvích zůstalo. Málo.

Dnes jsem ho uviděl.Na holé zemi ležela já tiše plakal. On, tak široký v bocích.V hlíně spala svoje účty jenom dřevem skládal.

Sypaná jsou pole křížem.A bílá je na nich černá zem.Po té zemi na koníkujede Martin s tulákem. I nepřestává,pořád sněží.Koník jede bez otěží.Jeden s jedním člověkem.

Kaštany jsou rezavé jak lahve od piva. Života v nich zbývá –             na zvracení.

Na lůžko přikryté houní ze stříhané vlny,ulehl Listopad, měsíc plný.Samoty a odpuštění.

Listy javoru mají barvu borové kůrya místo smolou voní zapomněním.Schovaným pod třetí dívčí pihouv prameni za lesem.Co býval a už není.