Štítek Krajina

Pokaňkalo jsi mi dům.Mé zlaté, mé nejmilejší.Až do večera ho budu mýt.Ale Slunce to jinak neumí.Nezlobím se.

Cítíš to?To plnotučné Jaro.Jaro plných tvarůa mlékaa medui natěšených včel? Vždyť kámen by se chvělz těch hlasů.V úžasu by se chvěl.Až ke zlatému Podzimu.

Když bylo několik dní ošklivo Ranní Slunceproplétá se,zlatá nit na oušku. Je to už napořádnebo zas na zkoušku?

Vyhlíželi jaro,když volavky přilétaly. Vyhlíželi jaro,když Měsíc stál nad horou Pang. I začali se sami sobě smát a říkali – jaro nikdy nepřijde.Teprve poté přišlo jaro.

Bezútěšně šedáje ta loučka pod lesem.Skoro už nedýchá.Jak na ní ztuhla zem. Jen chvěje se.A čeká; z poslední síly.

Mráz je,že i ptačí zpíváníláme se jak kousky ledu. Ticho je,spíš ticho je,které táhne se ve lžíci medu. A zima bez konce.A jaro bez počátku.Zima bez naděje a jaro na oslátku.

Dva potoky horami skáčou.Dvě říčky jak laně pádí po úbočí.V širokém údolí spolu si v jedno lehnou.V krajině moře šedé vlny stáčí.

Pomalu končí zimaco ani nebylabílá a rudáod sluncea krvelišek.

Na pupenech kaštanůse co peří zachytává.Malá vločkaještě slepá. Chtěla jen na zem napadnout.A teď v poutech poupat trne,že s jarem malá slza skane.Na zem suchou jako troud.

Dnes před svítánímptáci zvolna švitořili.Jako by z hnízd na tři trylkysi jenom odskočili. Potom bylo ticho,až mráz po zádech běhal.Když od nejmenšíchten hlas do hnízd zase lehal.