Štítek Krajina

Vyhlíželi jaro,když volavky přilétaly. Vyhlíželi jaro,když Měsíc stál nad horou Pang. I začali se sami sobě smát a říkali – jaro nikdy nepřijde.Teprve poté přišlo jaro.

Bezútěšně šedáje ta loučka pod lesem.Skoro už nedýchá.Jak na ní ztuhla zem. Jen chvěje se.A čeká; z poslední síly.

Mráz je,že i ptačí zpíváníláme se jak kousky ledu. Ticho je,spíš ticho je,které táhne se ve lžíci medu. A zima bez konce.A jaro bez počátku.Zima bez naděje a jaro na oslátku.

Dva potoky horami skáčou.Dvě říčky jak laně pádí po úbočí.V širokém údolí spolu si v jedno lehnou.V krajině moře šedé vlny stáčí.

Pomalu končí zimaco ani nebylabílá a rudáod sluncea krvelišek.

Na pupenech kaštanůse co peří zachytává.Malá vločkaještě slepá. Chtěla jen na zem napadnout.A teď v poutech poupat trne,že s jarem malá slza skane.Na zem suchou jako troud.

Dnes před svítánímptáci zvolna švitořili.Jako by z hnízd na tři trylkysi jenom odskočili. Potom bylo ticho,až mráz po zádech běhal.Když od nejmenšíchten hlas do hnízd zase lehal.

Když jsem za úsvitu vstal, byly pryč,křehké jasmíny podél cest. To asi poutník dal se jimi véstke plantážím se zeleným čajem. A ty bílé keře horské štítyjemu obsypaly ledem.

přiznávám vykrádačku Krchovskýho Nemám už oči klučičí. Na Mourku volal jsem čičičí … Už se nepohnula. Řek bych od minula.

Stopa tuší.To malíř napnul prázdnou čáru.A křídla šedých kormoránův rákosu houštích zašumí.