Štítek Krajina

Prší,že nemůže snad víc.A není nicna co by žal už neukáp. Jen hořec v očíchse hořce směje.A smích si lehá do závějez mokrých rukávů.

V Obřanech u splavuSvitava se načechrává.Jen maličko.Jako mlíčko na kávěnebo mámino pohlazení.Před spaním po hlavě.

Vlaštovky létají.Protože jsou.Nad hradbou mraků,pod širou oblohou.Prostě jen jsou.

Jakoby náhleopadly všechny stromy.A touhaco v mladých letech tolik bolíschovala se do trávy. A vítr ten pichlavý,ten ji češe vlasy.Snad už nikdo neuvěří,že zpívala na jarním keři.Jak malý slavík, vlahým večerem.

Dvě divizny stojíuprostřed kvítků modrého lne.Zlaté dva sloupy,dva meče vbodené.Do Soudného dne.

Už to začalo,už prší!Déšť sype do růžíkuličky hrachu. Až dech se mi úžíz toho strachu.Zda rudé květy tolik láskyještě přežijí.

Někdy se čeří,jindy má peří.Nad ránem v lesezávoj si nese. Co je to?     ҉ ~ ~ Voda ~ ~ ~ ~ ~ ~~ ~ ~ < ~ ~       ~   ~

Není větší křivdynež stisknout otakárka v dlani.Když požehnání neslmezi dolinami.

Děvčatům sukně nadzvedáváš.Jako když by to bylo poprvé.S tou největší něhou, kterou rozeznáváš.Snad boží andělé. Větře, přestaň už vát.Ať o Hvězdách se smí zas mužům zdát.

Na stříbrných nitíchskřivánci visí. A uprostřed poľakaplička voláku pobytí.