Štítek Krajina

Červená loďka, kolébaváu mola postává.Kolem ní racci poskakujíod rána do rána. A chladná voda na prázdno o bort potleskává.

Hory Hory se rozvírajíjako když žena rodí.V krvavém klíně,hvězdy.

Stíny fjordůzrcadlí sev bílých hřebíncíchvln. Bílé hřebínkyvlnkolébajístíny fjordů.

O skálu bortí se,v obloucích strachu.Tanečnice na římseve večerním nachu. S bílou mantiloumořských perutýnů,sůl cítit ve vzduchu.V pobřeží klínu.

Jitrocel líbá ráno.Libeček chtěl by taky.Na louce, všemi opuštěné,rudnou vlčí máky.

Len znovu rozkvet.I když má pršet.

A do toho všehozafouká vítra poslední slokuodtrhe od úst. Potom se zeptajíproč jsem si nikdy nepořídil fénnebo aspoň fenu.

V jasmínových keříchslavíček hláskem ryzímzpívá až do nebea všechno vůkol mizí. Snad nehodí se poslouchat anislavíka a Hospodinato sladké notování.

Vždyť opravducesty jsou jako pleny mokré. A za mrakemmalé děckose bez starostí slunko směje.

Zatímco jich stado dálky odlétalo,zobáčkem do skla kloval.Do sta a do sta do sta.