Štítek Krajina

Haaveileva jsi jako obloučky vlnobjímajících čas kolem jezeralístek se snesena tvou hladinupřijmeš ho mlčkyneznajíc důvod pádunezašeptáš slovopřijmeš ho bez výčitkyneboť miluješ břízy takové, jaké jsou

Zase prší Starý déšťnebo holubi rvou seo teplé místo za oknem. Požehnaná chvíle,jenž jsi jinou chvíli zradila.

opuštěný želví krunýřv oblázcích drobný ráčekhledající domov k pobřeží spěchající vlnasmaragdové barvy všichni se potkají

Podzimní trávy Zachvíváš seRozkoší Vlníš sespolu se stébly dlouhých podzimních trav Vytrhávám těI s kořeny JsemChlad Tobě říkajíVěčně hladová

V rohu zahrady,vír větru pohladil,kupku loňského listí. Jako bych to byl já.

Ten mladý kaštan něco ví,říkám si,když si prohlížím pupeny na koncích jeho větví. Stírám z nich jinovatku.Trošku lepí,v ranním slunci jiskří.

Plavení koní … a když plavíš koně,bude z půlky mokrej… … voda z něho stečená, bude z půlky suchá…

U mola, na kraji moře,lehce se bárka houpe. Na druhé straně černé vody,Slunce se loupe. A mezi tím,..brázdy, jak bílou vlnou sešité,…ach, co všechno jen, bylo mezitím.

Vyhlédnu z oknaa nic se neděje.Jen stráň za domemje zase sytější zaječích stop.

Habr opadá nejdřív,později opadá javor.Bříza a platan opadají současně.Je Martina a pořádpadá jen listí.