Štítek Krajina

Svět se přesunul,zatímco jsem spal.Nová úbočí mi stíní výhled,vítr však,na sever chvátá dál.

Slunce tančí ve sklenici vody.Když přeskočí na stěnu,chytne ho kočka –jako bábrle.

Fouknea růžový lístek padá k zemi. Snad, pro další ani už tu místo není.

Na jaře ve Vespoopsi hledajív cípech mořeodlesk slunce,šedý odlesk mraku, položeného za skalou.

Rozeznělo se vše, když sluneční paprseknarazil do zvonua poté jak kámenpadal zas dolů.

Dvě kachničkyna rybníce. A kolem jak dvořané hned šest kruhů.

Navečer,jak pozoruji automobily,ta šňůra světel do dálky. Jedou tak pomalu.Jako kdyby se jim ani nechtělobýt už doma.

hladina modrá, nejmodřejšínebe šedé, nejšedějšílabuť bílá, nejbělejšínahoře i dole

Fouká,borovice se ohýbají,jako by to mělo být naposled. Sluneční paprsek,na stržené střeše skáče,jako by to mělo být naposled. Na autobusové zastávce bez střechyse loučí muž se ženou,jako by to mělo být naposled. Autobus přijíždí,přes slunce přechází mraka vítr se tiší.

Stín se bojí ohně.Oheň se bojí vody.Voda se bojí kamene.Kámen se bojí muže.Muž se bojí stínu.