Štítek Dialogy

Jsem sama, řekla.Ani se nepohnula. A nad námi vyšla hvězda.Co jiného se mohlo stát.

Slyším ticho.Jaké ticho máš na mysli? Ticho co tichem jestdřív než se rozmyslí,že bude myšlenkou? Nebo ticho to ticho před bouří,které nad hlavou vranám zakroužía potom dosedne na zkrvavenou zem? Tohle ticho o kterém říkáš si –Raději čert si ho…

Na obzor maluju ti mraky.So cute, so fluffy.Za nimi slunko si krvácí.Tleskáš a směješ se – červánci.

Co ráno potkávám partu ocúnů.Zapíchaných do záhonujak papírové růže na pouti.Občas třesou se zimou.A nazí v chladné prsti trpí.Prý věří, že právě já je zahřeji.

Prší něžně.Jako když mi vískáš hlavu. List do trávy padá.To Léto skládá šaty na podlahu.

Děláš mi starosti,modlím se.Přesto, zdá se mi,je to zoufale málo.

Jak s podzimem lípy,dívky listy odhazují. Cáry loňské mlhy,však vítr rozehnal. Kéž by z lipek zase,duby statné byly. Na lavičce stařík,smutně zašeptal.

Jsem další oběť dvou sargasových moří.Jiskrou loďka vzplála. Snad celá shoří.V temné hlubině končí má pouť.Proč musíš, ach Ireno.Proč jenom Ireno.Tolik. Moc.Žhnout.~~~~

Po rybí krvi,zaschlé na dně starých kádí. Po cukroví,které máma v noci dopekla. Smířením vonía darováním. Když se Boží láskav dítě oblékla.

Večer potom, když řekl jsi mi, ať neruším – "Že přemýšlíš." Slzy jsem Ti po potoce v lodičkách posílala.Nakonec všechny uplavaly. Vyschly spíš. Myslím, že už dobře mi je. Rukávy košile do nichž jsem vzkazy plakávalaaž příliš rozpité byly. Ty…