Štítek Dialogy

Takhle to asi končí,že začne padat mlha přes oči. A Ty zahlédneš most.Přes nekonečnost. Chtěl bych,…Až na patě mostu tvoje bolest končí.

Všíváš si slzy do polštářea černá Noc ti tváře suší.Smočila pero v kalamářia píše a škrábe po tvé duši.Nocí šiješ bez přestání.A slzy k černé tolik sluší.

Podali jsme si ruce,když jsme se loučili. Možná jsi mě škrábla.To loučení se vůbec nehojí.

Jsem sama, řekla.Ani se nepohnula. A nad námi vyšla hvězda.Co jiného se mohlo stát.

Slyším ticho.Jaké ticho máš na mysli? Ticho co tichem jestdřív než se rozmyslí,že bude myšlenkou? Nebo ticho to ticho před bouří,které nad hlavou vranám zakroužía potom dosedne na zkrvavenou zem? Tohle ticho o kterém říkáš si –Raději čert si ho…

Na obzor maluju ti mraky.So cute, so fluffy.Za nimi slunko si krvácí.Tleskáš a směješ se – červánci.

Co ráno potkávám partu ocúnů.Zapíchaných do záhonujak papírové růže na pouti.Občas třesou se zimou.A nazí v chladné prsti trpí.Prý věří, že právě já je zahřeji.

Prší něžně.Jako když mi vískáš hlavu. List do trávy padá.To Léto skládá šaty na podlahu.

Děláš mi starosti,modlím se.Přesto, zdá se mi,je to zoufale málo.

Jak s podzimem lípy,dívky listy odhazují. Cáry loňské mlhy,však vítr rozehnal. Kéž by z lipek zase,duby statné byly. Na lavičce stařík,smutně zašeptal.