Štítek Dialogy

Co ráno potkávám partu ocúnů.Zapíchaných do záhonujak papírové růže na pouti.Občas třesou se zimou.A nazí v chladné prsti trpí.Prý věří, že právě já je zahřeji.

Prší něžně.Jako když mi vískáš hlavu. List do trávy padá.To Léto skládá šaty na podlahu.

Děláš mi starosti,modlím se.Přesto, zdá se mi,je to zoufale málo.

Jak s podzimem lípy,dívky listy odhazují. Cáry loňské mlhy,však vítr rozehnal. Kéž by z lipek zase,duby statné byly. Na lavičce stařík,smutně zašeptal.

Jsem další oběť dvou sargasových moří.Jiskrou loďka vzplála. Snad celá shoří.V temné hlubině končí má pouť.Proč musíš, ach Ireno.Proč jenom Ireno.Tolik. Moc.Žhnout.~~~~

Po rybí krvi,zaschlé na dně starých kádí. Po cukroví,které máma v noci dopekla. Smířením vonía darováním. Když se Boží láskav dítě oblékla.

Večer potom, když řekl jsi mi, ať neruším – "Že přemýšlíš." Slzy jsem Ti po potoce v lodičkách posílala.Nakonec všechny uplavaly. Vyschly spíš. Myslím, že už dobře mi je. Rukávy košile do nichž jsem vzkazy plakávalaaž příliš rozpité byly. Ty…

Jednou zvedneš hlavua podíváš se do slunce. Přivřeš očisnad se i usměješ. Na okamžik uvidíškousek cesty. Možná jenpro dva další kroky. Možná dohlédnešaž na její konec. Na konec lanakteré tě vedlo. Na přítele zakovanéhov železném kruhu. Kruhu bez začátkubez konce.…

Námořníkům, kteří dopluli před námi. A zase stojíš,před starým prádelníkem. Po paměti otevíráš šuplíky s kličkou,utahanou téměř k věčnosti. Tady v oceánech zbytečností,které jsi tak pečlivě sbíral, leží tátovo modrobílé tričko –plachetnice, na níž jsi objevoval svět. Dnes, zítra.Nevypluje. Nevzpomínám…

"Dobrý den,nejste Vy Štěstí?" "Všude Vás hledám,byl jsem v Japonsku i Peru." "A Vy se mi tu vyhříváte,s kočkou na zápraží."