Nemyslím si, že bychom měli srdce z kamene.
Vždyť přece, když nastane jara čas, všichni, jako jeden muž či jako jedna žena, začneme psát o petrklíčích právě ze země vylezlých. Hromadně milovat se začínáme se sasankami a sítě sociální zahltí káčátka, koťátka i další drobotina, právě vylíhlá a slepá.
A když přikvačí podzim. Sluncem stále ještě pozlaceni, zežloutlé listí, jak hladové kozy hledáme a cpeme do kytic. Kaštany, hnědé i ty bílé nenarozené, sbíráme rukama malých děcek a tvoříme z nich roztodivné domečky a kravičky, abychom domů urvali aspoň malý kousek podzimu a vzpomínky.
Cožpak bez zájmu, jak stenotypisté, posloucháme, kdo a kdy umřel a při kouři z cigaret vyplňujeme Úmrtní listy? Ne.
Když narodí se děťátko. To růžové nic, jež jenom křičí, spí a občas zapáchá. Kolika ňuňání, šišlání a pacipaci ninini je slyšet podvečerem z otevřených oken dětských pokojíčků. Ne, nemáme srdce z kamene.
Možná však; možná – srdce z tvarohu. Churavá a bílá. Ale říkám Vám na vší svou čest. Kamenná nejsou.