Předchozí | Následující
Malej Vašek

Bylo pondělí a Malej Vašek šel do práce. Nenáviděl pondělí a nenáviděl svou přezdívku - Malej.

Bylo mu dvacet, ale všichni mu říkali Malej Vašek. Velkej Vašek, starší brácha, všechno věděl, Malej Vašek musel už nejspíš napořád, zůstat malým a stále porovnávaným klukem.

Malej Vašek šel, tak jako každý všední den, do skladu s psíma konzervama, kde všichni věděli, že nesnáší svou přezdívku. A kde mu tak možná právě proto říkali.

Do skladu mu zbývaly necelé tři ulice chůze, když zpoza rohu vyšli dva postarší muži.

První byl obtloustlý. Vzadu na hlavě měl krátký copánek spletený ze stále ještě černých vlasů, na konci zajištěných gumičkou. Druhý, se slaměným kloboukem šel pomalu o francouzské holi.

Malej Vašek zaslechl řeč, ale nerozumněl ji. Muži mluvili polohlasně, romani čhib. Tón řeči těch dvou cikánů se mu zdál zvláštní. Měl citlivý sluch a často na něj melodie řeči působila víc než slova.

Cikáni si povídali a on v té melodii uslyšel přátelství, starosti a snad i jejich sny. Asi obyčejný rozhovor o životě. Takhle však, takovou melodií, ještě nikdy cikány mluvit neslyšel.

Vašek na chvíli zapomněl na psí konzervy, sklad i na nenáviděnou přezdívku. Šel za těmi muži, jako kdyby to byli pištci z Hameln a poslouchal jejich melodii.

Muži šli dávno svou cestou a Vašek dávno seděl ve svém skladě na kalhotami oleštěné židli. Vlastně ani nevěděl, která časová bublina ho tam na ulici pohltila, aby ho o kus dále zase vyplivnula. Nevěděl nic ani o čase Kairos. V uších mu však pořád ještě zněla ta hamelnská melodie dvou postarších cikánů.