Předchozí | Následující
Kola

Ten kousek cesty, kde se mi tato příhoda stala, mám rád. Místy asfaltová, místy vyšlapaná vede po rovině, kousek od řeky. Tady je cesta rovná jako vál a je z ní vidět na splav. Voda se pod ním trochu nebezpečně pění a kousek po proudu bývají kachny.

Tak přesně tam jsem potkal tři kola se třemi cyklisty. Jako by každý z nich vyjadřoval jinou životní filozofii a jinou cestu.

První kolo bylo dámské, městské. Elegantně prohnuté v barvě slonové kosti spolu s bílými pneumatikami bylo samo osobě krásným kouskem. Na zadním nosiči proutěný košík a v sedle dáma s velkým D. Na hlavě měla slamák a na sobě modrobíle kytičkovanou sukni. Jako by přijelo jaro.

Druhé kolo které mě v zápětí minulo, bylo horské, s mohutnými koly. Zablácené od řidítek až po zadní odrazku. Seděla na něm také žena. Tedy spíš mladá dívka. Upnuté elasťáky, helmu do čela a malý batůžek na zádech. Jak byla přilepená k řidítkům, bylo vidět, že se rve s každým metrem své životní cesty. Nejspíš, tedy právě zde zbytečně.

Nakonec kolem mě projel někdo. Nevybavuji si ho. Rozvrzané kolo, které s každým šlápnutím do pedálů vydávalo zvuky podobné krrrr-sssss-krrrr-sssss. Měl kulicha na hlavě a špinavou šusťákovou bundu. Jaké kalhoty nevím. Barva možná hnědá. Na každém řidítku vezl igelitku plnou něčeho.

V očích jsem měl stále ještě zaseklé dva předcházející obrázky. Zpětně však cítím, že právě ten třetí cyklista byl možná symbolem těch, kterých si normálně nevšimneme. Kteří, když je kopec, do něho poctivě šlapou. Kteří statečně bojují s tím, co jim přichází do cesty, aby v závěrečném finiši snad obstáli. A tak právě jim, zde, z tohoto místa a s veškerou vážností provolávám třikrát Sláva, sláva, sláva!

Tři lidé a tři kola jedoucí po stejné cestě...