Minulé úterý jsem vstával obzvlášť brzo. Dcera jela na školní výlet, odjezd byl v pět hodin ráno a já jsem ji měl dovézt na místo srazu. Většinou jsem v mých vstávacích 5:20 silně nevrlý a teď to bylo horší o celých čtyřicet minut.
Dceru jsem vysadil u školy, zapnul, aby nebylo takové ticho rádio a vracel se domů. Mám tuhle stanici rád. Hrají tam reggae, které mám rád. Být mladší o dvacet, pětadvacet let, nosil bych možná dredy a černo-žluto-červeno-zelenou, pletenou čepicí. Jamajca musí být úžasná země. Zvlášť ve spojení slunce, rum a moře. Teď ale hráli zrovna flameco.
Jel jsem domů a obloha se začínala měnit. Ranní slunce svými skoro vodorovnými paprsky prosvěcovalo červánky do ruda. Některé kouty, do kterých ještě nedosáhlo, se stále topily ve zbytcích tmy a zpěvák v rádiu zpíval. Tanečnice flamenca v mé hlavě tleskala a podupávala a její nočně-červánková sukně se točila. Červená a černá se ve stovkách odstínů rozstřikovaly na město kolem.
Přijížděl jsem k silničnímu tunelu a uvědomil si, že bych mohl ztratit signál z rádia a nejspíš taky i spojení s tou nádhernou podívanou. Těsně před tunelem jsem odbočil a jel ulicemi ještě tichého města.
Přijížděl jsem domů. Obloha se pomalu měnila do rána a já jsem na poslední křižovatce, na malém, suchém úhoru, uviděl obrovský trs vlčích máků.