Čertova rokle
Cestičky nad Čertovou roklíproplétají se.Prsty milenců.Ona ve mně. A já v ní.Milenci na věky.
Cestičky nad Čertovou roklíproplétají se.Prsty milenců.Ona ve mně. A já v ní.Milenci na věky.
Zahnat tmu jsem chtěl,však náhle bojím se více.Že z tichého vosku svíceshoří. Do němoty.
Vítr již dočesala listů pramálo,vzpomínek na léto,na větvích zůstalo. Málo.
Zdálo se mi, jakoby od východu,zas vlahý vítr vál. Tak do sádku jsem vyšela v mokrém listí stál. Příliš často myslívám na Jaro.
Když jsem slavil sám Svátek lampionů Udělal jsem chybu,když přátele své jsem nechal v zapomnění. Dnes opil bych se,však žádný z nich tu se mnou v žalu není. Tak z hospůdky se v noci vracím sáma pod hvězdami černé stromy…
Příteli, nohy mě bolí,když klopýtám za tebou ze střepů poli. Srdce moje však trpí mnohem víc,v lánech loňských slunečnic.
Není smutnějinež nedozrálá ostružina. Není prázdnějinež sklenka a v ní kapka vína. Není zoufalejinež otec, který ztrácí syna.
Dnes jsem ho uviděl.Na holé zemi ležela já tiše plakal. On, tak široký v bocích.V hlíně spala svoje účty jenom dřevem skládal.
Sypaná jsou pole křížem.A bílá je na nich černá zem.Po té zemi na koníkujede Martin s tulákem. I nepřestává,pořád sněží.Koník jede bez otěží.Jeden s jedním člověkem.
Jedné dívce jejímž jsem otcem Odcházíš,po špičkách jako zloděj za soumraku. Plné kapsy máš,mých snů bez oblaků. Zdi paláců ještě šeptají tvoje jméno.Už se nevrátíš.