Dlouhé stráně
Nad horou je mínus patnáct,sněží.Sem však stěžísvětlo dopadne.
Nad horou je mínus patnáct,sněží.Sem však stěžísvětlo dopadne.
Zahlédl jsem ten okamžikkdy noc beze dnaměnila se v den.Tehdy andělé přestali zpívat.
Ve čtvercích okenRáno češe si vlasy.Má zarudlé oči,pláče asi. Chtělo by pohladit.
Co mi zbylo?Pět vzpomínek.Které lámou se jak staré listí. Občas se na dlaň usadí.A potom znejistí.Jestli vůbec kdy se staly.
Cestičky nad Čertovou roklíproplétají se.Prsty milenců.Ona ve mně. A já v ní.Milenci na věky.
Zahnat tmu jsem chtěl,však náhle bojím se více.Že z tichého vosku svíceshoří. Do němoty.
Vítr již dočesala listů pramálo,vzpomínek na léto,na větvích zůstalo. Málo.
Zdálo se mi, jakoby od východu,zas vlahý vítr vál. Tak do sádku jsem vyšela v mokrém listí stál. Příliš často myslívám na Jaro.
Když jsem slavil sám Svátek lampionů Udělal jsem chybu,když přátele své jsem nechal v zapomnění. Dnes opil bych se,však žádný z nich tu se mnou v žalu není. Tak z hospůdky se v noci vracím sáma pod hvězdami černé stromy…
Příteli, nohy mě bolí,když klopýtám za tebou ze střepů poli. Srdce moje však trpí mnohem víc,v lánech loňských slunečnic.