Dnes jsem vstával nějak brzo. Pes se probudil podle běžného, pracovního kalendáře a tak dlouho nás ujišťoval o své přítomnosti, že jsem s ním šel raději ven.
Bylo něco před šestou, když jsme vyráželi. Vybaveni dvěma pytlíky na psí hromádky a mou neveselou náladou, zaklaply za námi dveře bytu.
Pár vteřin poté něco otočilo svět. Poměrně chladný, ale vůbec ne, nepříjemný vzduch se přes nás přelil jako veliká, mořská vlna. Vzápětí se rozezpívali ptáci. Kosi, sýkorky, červenky i vrabci zpívali své ranní laudate a vycházející slunce stříbřilo a zlatilo ležící zbytky bílé, potrhané mlhy.
Ulice byla prázdná a pes sám mířil na svou venčící louku. Stará, hnědo-šedá tráva voněla vlhce předjařím a kyprá hlína plná krtčích hromádek poskytovala Paddymu bezpočet možností pro hraní hry na čuchanou.
Přes louku přiběhl, spolu se svou rozesmátou paničkou, Paddyho kamarád a oba psi se začali navzájem očuchávat, honit a pokoušet s radostí pubertálních, špatně vychovaných dětí.
Za chvilku kamarád i s paničkou zase odběhl a my šli spolu, jen my dva, kolem kaštanů, které byly vzrostlé už tehdy, když jsem začal chodit do školy. Kapky ranního deště uvízlé v pupenech obtížených k prasknutí, čekaly jako marnotratně rozházené diamanty, až se kolem nich otřu, aby mi mohly studeně vklouznout za krk.
Začínala Bílá sobota 2016