Je to úplně jednoduché.
To se jednoho dne
prostě přestane psát,
řekne se, děti,
už jste velké dost,
pac a pusu a zdarec, konec.
Už vám dneska nic nepovím.
A nepovím vám nic ani zítra.
Možná příští pátek
nebo napřesrok.
Jděte už spát
nebo si hrajte s panenkama,
a vůbec, stavte si z písku vlastní hrady.
A nezlobte rodiče,
občas si umejte ruce
a pusu třeba.
O posvícení se možná potkáme.
Někde u kolotoče
nebo střelnice.
Dáme si spolu buřta a cukrovou vatu a budeme vzpomínat.
Tak ahoj a smějte se.
❦
Milí, tímto textem bych se chtěl rozloučit. Nemyslím si, že to bude napořád, ale na nějakou dobu ano. Každodenní psaní textů, i když mi přinášelo a stále přináší radost, se postupně stalo také velkou zátěží. Uvědomuji si, že jsem některé texty zveřejnil jen proto, abych měl ten den prostě „odbyto“, a že by se slušelo je spíš smazat.
Současná, covidová, situace a moje dlouhodobé zůstávání na tzv. home office, také nepřineslo mnoho dobrého. Cítím se vyčerpaný, bez nápadů a bez života. Ve svém pracovním životě očekávám jen další zvýšení zátěže.
Psaní je patrně jakýsi druh drogy a kdo jednou začal, tak asi jen tak neskončí, ale blog už zcela jistě nebude pokračovat na denní bázi. Předpokládám občasné uveřejňování textů, na kterých bych si chtěl však dát víc záležet. Možná budou častější haiku, protože mám tuto minimalistickou formu rád. Uvidíme.
Než začnu zase psát, do hlavičky blogu jsem dal alespoň jakousi jednoduchou volbu pro skok na konkrétní rok zveřejnění textu. Tak snad vás tato možnost v kratším či delším mezičase potěší.
Mějte se dobře, Kocour Damián