V nehlídané ohradě,
uprostřed města,
postává houf oveček.
Říkáš mi: „Podívej na jejich kopýtka,
jaká jsou zlatá!“
Beru tě za ruku,
měkkou jak ovčí rouno.
Znovu zmlkneš. V očích ti čtu,
že na něj myslíš.
Sype se ti z nich smutný sníh.