Je mně dvapadesát
to mně ještě nebylo.
Vopatrně našlapuju
a říkám si, tak to fakt nevím,
jak to má správně bejt.
Směju se těm patnáctiletejm cucákům,
kteří lomí rukama a řežou si žíly,
jak je prej svět k neunesení.
Že patnáct jim ještě nikdy nebylo.
Znal sem jednoho, kterej věděl,
co by se v patnácti mělo s holkama dělat
a nebo jak ráno vstát bez bolavý hlavy.
Jenže takový lidi jsou z jinýho světa
a těch se nikdo neptá,
protože tu řeč podobnou hlubokýmu hučení vody
už každej dávno zapomněl.