Když mi po tvářích stékaly slzy,
tehdy jsem prohlédl.
Neboť tehdy ti
po těle začaly vyrůstat růže.
Od konečků vlasů
po prsty na nohou,
vstávaly na tobě bílé záhony růží.
Prsty však,
ty podobaly se spíše kostem.
Zářivým jak ebur,
krásným tak, že nemohly být mými.
Tvé slzy padaly
i bílé růže padaly.
Smutkem, se bělela zem.