Trpělivě je posouvána
den za dnem
kousek po kousku.
Tiše, nenápadně, opatrně.
Jakoby přisunována ke Slunci.
Až pak, když stojí přesně na hraně
v jediném bodě těžiště.
Řekne zítra. Ani dospat nelze.
A pak je konec.
Dál není nic,
udělat ten krok
pět střepů, hliněný půlměsíc.