To jsem tak jednou kdesi byl,
jeden prostě vždycky kdesi je
a mnohdy ani nemusí vědět kde je.
Jak říkám, řehtaly řehtačky
a na dřevěných tabulkách,
bylo napsáno Bedřichov.
Á propós Bedřich. To ho jednou pánbůh popadnul za ruku a letěl s ním na bílou vysokou, vysokou horu. Ta hora byla pobitá zlatými deskami, posázená tisíci smaragdů a rubínů, trčelo z ní sto věžiček ze želvoviny, bambilión kadidelniček a pokryta byla kilometrem nejvzácnějších brokátových látek. Pánbůh se rozhlédl kolem dokola, takhle máchnul rukou a řekl – Bedřichu, kdyby ses tehdy nepodělal strachy, tohle všechno mohla být skutečnost.