Předchozí | Následující
#1402

Onoho podvečera,
když v hlíně
zahlédnul jsem stopy Neznámého Boha,
viděl jsem,
jak jde k šípkovému keři,
který neshoří a hoří.
S hrnečkem modrým,
jak obloha.
Nalít si šípkového čaje,
prý trochu ho v krku škrábe.
Pozdravil jsem ho tedy a dál jsme šli spolu. Aloha.