Předchozí | Následující
#1210

Bylo to všechno tak prostý,
než protnuly se naše osudy.
Pak potkali jsme se kdo ví kde,
bylo tehdy poledne.
Sedělas a já jsem stál,
lampa byla opodál.
To potkali jsme se toho dne.
Že bágl máš a ne kam jít,
prý na polívku, jestli tě chci vzít.
Sedělas a já se smál
vlaky houkaly, svět se zamotal.
Pak šla jsi ke mně. Poprvé.
Řval jsem, jsi mým osudem.
Byli jsme šťastní.
Já byl král, ty princezna a věčný bál.
Jednou na podzim si tě kdosi vzal.
Náklaďák skřípěl
a já se nenadál,
že pod ním jsi ty,
jen jsem tupě stál,
sanitka ječela opodál.