Předchozí | Následující
#1136

V cirkuse

Konečně je vybrán jeden dobrovolník.

Ozývá  se virbl a klaun ho přivádí ke kovové konstrukci. Dobrovolník s úsměvem  ulehá na jednoduché lůžko, kde je upoután do polstrovaných, lesklých  pout.

Konstrukce se začíná zdvihat k vrcholku šapitó a  silné reflektory míří na dobrovolníka. Virbly utichají a diváci již jen  šeptají. Je absolutní ticho.

Tu se ozve svist nože  ukrytého v konstrukci a za několik málo okamžiků, leží dobrovolníkova  hlava na podlaze manéže a z těla odkapává krev.

Je stále  ticho. První diváci se začínají zvedat ze sedadel a odchází. V  nastalém  šumu je slyšet mohutný bas tlustého muže, který si stěžuje, že nyní již  bezhlavé tělo sebou ani nezaškublo.

Reflektory zhasínají a přichází uklízečka.


Kréta, pondělí odpoledne, asi 5000 let zpět.


Takovýho vosku.
Takovýho vosku.
Prej dvacet liber. To bych chtěla vědět na co to má.
Jo. Osmnáct mu bude stačit. A né, že né.

A patnáct loket nití. To určitě. Dám mu dvanáct a stejně nic nepozná.

Ještě chtěl nějaký peří. Furt něco v tý kůlně... A na mě se ani nepodívá. Kolik von toho vlastně, ...? Říkal z pěti husí. Kde bych vzala, já, pět husí. Tři mu musí taky stačit a to ještě dojdu k sousedce.

Buch, buch. (Ozývají se rány na dveře z mohutné pínie). Poštáá.

Paní Daidalová, mám tady nějaký rekomando pro vašeho manžela. Podepište mi to, prosím.

Jak ti holubi dneska hezky lítají, že?