Štítek Lidé

Zvedni hlavu,uvidíš horizont,svítá.

Někdo by řekl –neznamenáš nicA jiný zas –znamenáš všechno

Ráno za šeravečer za smrákání Dnes jdu vším tím hemženíma najednou si zpívám

V jezdeckých botáchna stole si podupávámezi humry a langustami Stříbrné příboryrozházel pitomecuprostřed večeřepolil se vínem

let’s talk about dreams píšeme sijako když se hrají korespondenční šachytah onatah já tah onazbývá prostor pro paralelní vztahy time to fly jako klubko hadůuprostřed našich svléknutých kůží let’s talk about dreams

Alice anoa pak vyskočíz rozestlané postelenebo vyletí otevřeným oknemto je jednopotom zahřmí nebesa se protrhnouoslnivě bílou září a nakonec nakonec už ji nikdyneuvidíš

plná skříň ješterekplazů ve formaldehydunevylíhlých kuřat světlo z ulicedopadá na lebkuHomo Sapiens já a onahledíme si z očí do očís blízkostí jednovaječných dvojčat

Oči vyvrácené v sloup hledíš na kovový kříž.Když tě slovem pitvám Ježíši Kriste, Ježíši Kriste… mlč — vždyť mě už zabíjíš. Pěnu u úst a já nepřestávám skalpelem slov vést tě ke své maličké bílé víře. Tak říkám ti přece…

Lodě na horizontubarevné korálena modré niti.Dech se zadrhne v očekáváníhrudník pne radostí.Rozeběhneš se daleko do moře.Připomínáš dítěvracející se do matčiny náruče.

Každé slovo lzezrelativizovat.Každé. Jak se to přihodilo, žejsme takpodezřívaví? Den co denkonáme totéž.Zvyk nebo prokletí? Ještě se dádva tři kroky popojít anakopat těm ctnostným prdel.