Štítek Krajina

nechám ti zde po sobě stopu ať jdu nebo spím oni ví kde najít vodu kým jsem

v japonské krajincekreslené tušípoutník jde; mrzneaniž to tuší

podíváš se nahorua tam oblohajako cirkusový stana ptáciakrobaté na visutých hrazdách

Fruen fra havet /stjerne/ pomalu scházíš k voděpo těch černých kamenechkladli jsme je tam spoluMěsíc se zrcadlí v mlzevlnky zlehka hladí písekvstupuješ do ní po kolena

když jsme stoupalistoupali jsme do mlhykdyž jsme klesaliklesali jsme do slunce cesta se pomalu vlnícíod řeky vpravona jejím koncizáře nikým neohraničená

Jsem opět tamKterý z mých kroků způsobilže jsem znovu na kopcích Bílých Karpat Mlha přikrývá bukový lesa moje srdce se radujezpívá

vymaluj měprosím těabych vědělajaké že to jebýt ženoupřistiženou

na prázdném nádražíbliká světlo v čekárněsvítí koncová světla vlakupo noze mi leze mouchado lavoru kape vodabručí telegrafteď před půlnocía všechno najednou

Dávám spočinout nohám,sedám k horskému potůčku.Voda z něj běží do údolí,vítr tu letí do hor.Už beru do ruky poutnickou hůl —má cesta se vine za obzor.

svátek jara bez ǁ ǁ pod-prd