Jak už jsem kdesi psal, máme psa. Od října nebo listopadu. Není to pro můj příběh důležité. Přivezli jsme si tehdy z buchlovských kopců malé štěně pudlíka, barvy smetanové pěny v šálku kapučína. Teď má to psí dítě sedm měsíců a prochází pubertou.
Já jsem Paddyho třetí pán. Pro něj a také pro mě to znamená, že první pán mu dává nažrat, chodí s ním ven a mazlí se s ním. Druhý pán s ním chodí ven, mazlí se s ním a občas mu dává nažrat. Pokud tito dva pánové, u nás paničky, nemohou své povinnosti plnit, přicházím jako třetí pán já.
Šli jsme spolu onehdy na procházku. Paddy přivázaný na vodítku, neboť jak již jsem psal, v té řadě pánů jsem až třetí, spolu s k tomu odpovídající autoritou.
Několikrát jsem našeho psa viděl, jak se raduje, svobodný a bez vodítka. Když, jeden než luskne prsty, je na blízkém kopci a než na něj stačí zaostřit oči, je zase na druhém. Mám-li být upřímný, bralo mě to za srdce. Viděl jsem čistou, téměř destilovanou radost.
Tedy, šli jsme spolu na procházku a já si přál tu radost zase vidět. Zároveň se bál. Paddyho jsem pustil a ihned se začal potit. Než jsem lusknul prsty, byl na jednom kopci. Než jsem na něj zaostřil oči, byl na druhém. Kdesi zapískal kos, Paddy zmizel.
Začal jsem si říkat, jestli jsem potřeboval opravdu zrovna toto. Hledat psa, který mě neposlouchá a vysvětlovat první paničce, druhé paničce i zbývající části rodiny, proč ho už nemáme.
Chvíli jsem chodil mezi kopci a to blbé zvíře volal. Paddy se odkudsi vynořil. Šťastný.
A já si u toho keře říkal, že takhle nějak to má možná Pán Bůh s námi. Bojí se, možná se stejným mrazením v zádech jako my, co s tou naší svobodou zase vyvedeme a jestli se vrátíme. Přesto však potřebuje vidět, že jsme šťastní.