Starý muž
na lesním palouku,
křeslo měl místo klobouku.

Jiní muži
co klobouky měli
v silném větru – uletěli.

Někdy na jaře tohoto roku začala moji manželku svrbět chodidla. Nevím, jestli se toto přirovnání běžně používá, ale u nás doma to znamená, že budeme muset někam brzo vyrazit. Jinak se začne pomalu zhoršovat domácí pohoda.

Předkládám vám tedy svůj cestovatelský deník. Abych si sám utřídil ještě čerstvé vzpomínky a vám nabídl jednu z možností putování krajem, který hodně vytrpěl.

Uvědomuji si, že deník bude trochu sušší, tak pro ty, kterým se nebude chtít číst celý text, napíšu jednou větou – Stálo to za to a zkuste si přečíst alespoň první kapitolu popisující trasu.

Kapitola 1. Plánování

Předloňské jarní prázdniny jsme s dětmi strávili v Bartošovicích v Orlických horách. Na Popeleční středu nás naši kamarádi odvezli na mši do malé vesničky Neratov vzdálené od Bartošovic jen pár kilometrů. Neratov a zvlášť místní kostel nás okouzlil. Čím, to popíšu později. S manželkou jsme si slíbili, že se k němu podíváme ještě jednou, až bude bez sněhové peřiny. Jeden průchozí bod naší cesty byl tedy dán.

Abychom nepochodovali pro nic za nic, ale naše pouť měla cíl, rozhodli jsme se zakončit ji v Králíkách a na hoře Matky Boží. Tamní klášter sloužil v 50.letech jako tzv. soustřeďovací tábor pro řeholníky.

Vyšli jsme z Deštného, protože jsme chtěli strávit na cestě čtyři dny.

Termín jsme volili s ohledem na hlídání dětí. Nenapadlo nás, že ji zakončíme v předvečer svátku sv. Trojice.

Na mapě jsme se pohybovali v těchto místech:

Schválně jsem použil výřez mapy z let 1938. Růžová barva označuje Československo, žlutá Německo a oranžová Polsko.

Kdo se putování účastnil? Především má žena a já. Putovali jsme však i s našimi přáteli, které jsme nesli s sebou. Šli s námi také obyvatelé tohoto koutu země. Ti současní, i ti minulí.

Kapitola 2. Deník

11.6. Deštné v Orlických horách (650mnm) – rozcestí Pěticestí (960mnm) – trasa 17km

Z Brna vyrážíme vlakem do Chocně. Zde přesedáme. Dál pokračujeme vlakem do Nového Města nad Metují a odtud autobusem, ze kterého přesně v 10hodin a 31minut vystupujeme v Deštném u kostela sv. Marie Magdalské. Tady definitivně zahajujeme naši pouť.

Je horko, asfaltová "dálnice" končí hned za posledními chalupami a mění se na lesní cestu. Míjíme pár podhorských luk plných kopretin a chrp a stoupáme do kopce. Nespěcháme, do večera máme spoustu času. Vedro nám dává trochu zabrat, vzduch se skoro nehne.

Kolem poledne vystoupáme k Masarykově chatě na Šerlichu. Otevření chaty založené Klubem českých turistů se roku 1925 zúčastnil i Alois Jirásek. Trasa červené značky, po které půjdeme, je pojmenovaná po něm. Název chaty byl (kupodivu) několikrát změněn a Masarykova busta stojící u chaty několikrát odstraněna.

Dáváme si oběd. Guláš neurazil, ale ani nenadchnul. V restauraci panoval téměř hřbitovní klid až do okamžiku, kdy přijela skupina asi dvaceti bajkerů.

Odpočíváme, na trávě před chatou, doplňujeme tekutiny a myslíme na přátele. Bajkeři mezitím dojedli.

Dívka s culíkem poskytuje skupině informace o trase. „Pojedete do Neratova. Pozor na dvě ostré zatáčky. V Neratově nestavíme a pokračujeme dál“. Napadá mě, jestli nejsou šílení a opravdu potřebují spolykat všechny kilometry na světě. Neuvidí ani jahody u cesty.

Šerlich opuštíme kolem druhé hodiny a pokračujeme směrem na Malou a Velkou Deštnou. Snad kvůli hranici, která probíhá těsně kolem nás po levé straně, je všude vyasfaltováno. Pruda, pruda nic než pruda.

Modlím se, aby cesta nebyla stejná i další dny. Pomalu se plazíme horskou klečí a nízkými borovicemi, které nám poskytují stín jen tak, aby se neřeklo a kocháme se výhledy do Polska.

Asfalt se místy vystřídá s uježděnou cestou. Písek nám skáče do bot. Teprve na rozcestí pod Homolí se široká cesta mění v pěšinu, po které stéká voda z rašelinišť na kopci. Po pravé straně cesty se dají tušit řopíky.

Na vrcholu Kunštátského kopce nás upoutá kulatá kaple Navštívení Panny Marie. Měl to být náš náhradní úkryt v případě, že bude obsazeno spaní na Pěticestí. Vchod do kaple je otevřený, ale zamřížovaný. Kaple je proto jako eventuální úkryt nepoužitelná. Na stěnách je vidět plíseň.

Před lety sloužívala dřevařům dodávajícím dřevo až do Kutné Hory a také poutníkům. Jedná se o nejvýš položenou kapli v Orlických horách. Po válce a po vysídlení, byl interier kaple zničen. Nedávno, za přispění německých krajanů, obnoven.

Ke spaní na Pěticestí nám chybí už jen nějaké dva kilometry. Za námi, na západě se kupí černé mraky a zvedá se vítr.

Docházíme na Pěticestí. Takový komfort jsem nečekal. Bouda Horské služby se závětřím a pohodlným vyspáním pro dva lidi. Vedle ní ohniště, které je cítit spáleništěm, jak na ně celý den svítilo slunce. Nikde ani živáčka, sto metrů pod boudou se nachází studánka se studenou, železitou vodou.

Najednou si připadám jako doma v obýváku. Beru si sandály a obhlížím svůj nový, prostorný byt. Někde vlevo kuká kukačka, která nám napočítala aspoň stopadesát let. Na ostatní zvuky můžu jen říct: „Hele, slyším nějakého ptáka. Nebo je to srnec?“ Měšťáka nezapřu.

Jdu obhlídnout další možnost našeho spaní, nejbližší řopík. Uvnitř je čistý a na zemi jsou větve. Je jasné, že nejsem první, koho zde napadlo přespat. I přes možnost, vyspat se v betonové kostce, která nikdy nesplnila svůj účel, jsem vděčný za to, že můžu spát venku. Bunkr působí dost stísněně.

Vracím se zpět na rozcestí a všechen lesní hmyz se shoduje na tom, že jsem dobrá kořist. To je důvod, proč lezu do spacáku už kolem deváté hodiny. Předpokládám, že nás ranní chlad vyžene předčasně ze spacáků. Usínám s tím, že jsem neprožil špatný den, ale pocit nadšení z cesty se zatím nedostavuje.

12.6. rozcestí Pěticestí (960mnm) – Bartošovice (760mnm) – trasa 21km

Vstáváme asi v šest. Kukačka zběsile kuká. Do půl sedmé jsme nasnídaní a zabalení. Odcházíme směrem na Aneneský vrch,Haničku, Neratov a Bartošovice.

Bílé cáry protrhávající se mlhy a jeden řopík zůstávají za námi. Bude krásný, slunečný, ale ne horký den.

Kousek za Komářím vrchem narážíme na další bunkr – Průsek. Je opečovávaný partou vojenských nadšenců. Nově natřený pancéřový zvon pozorovatelny, rozsocháče, prasečí ocásky propletené ostnatým drátem. Já si zde poprvé uvědomuji pojem hranice. Hranice státu, hranice společnosti a společenství, hranice v nás. Kolová hradba, která nás chrání a zároveň svazuje a dusí. Čelní stěna bunkru má 175cm. O něco méně, než kdybych si vedle něj lehnul.

Rozhledna na Anenském vrchu. Stromy oproti prvnímu dni trochu povyrostly, a tak se chceme z věže porozhlédnout po kraji. Do roku 1937 zde stávala kaple sv. Anny – patronky a ochránkyně Orlických hor. Kvůli stavbě dvou pěchotních srubů Anny a Arnošta měla být zbourána. Obyvatelé Hadince a Neratova ji rozebrali a odsud přenesli k té bližší, již zaniklé vesnici – k Hadinci. Sruby byly opatřeny pancéřovými pozorovacími zvony, které skončily v padesátých letech v národním podniku Kovošrot. Odstřelené a vytržené z betonu, který nás měl chránit.

Bunkry, ať malé řopíky, nebo velké dělostřelecké sruby se stavěly litím betonu a jeho pěchováním. Řopíků se mělo po území Československa postavit kolem 9000. Těch velkých a dokončených srubů bylo nakonec pět – Smolkov, Horka, Bouda, Adam a Hanička. Armáda dodávala na stavbu dozor, cement a veškeré železo. Stavitel ostatní materiál. Vodu, dřevo, kamení a dělníky. Na stavbách se zaměstnaly tisíce lidí.

Čeští dělníci přicházeli z vnitrozemí, němečtí byli národnostně nespolehliví a nemohli se podílet ani na subdodávkách materiálu. Tři roky před Mnichovem volilo Sudetoněmeckou stranu v Rokytnickém okrese 55% obyvatelstva.

Pokračujeme dál, červená značka nás vede kolem menších i větších bunkrů k dělostřeleckému srubu Hanička. Srub byl pojmenován podle osady Hannchen nad Bartošovicemi. Haniččina výstavba stála 23 milionů předválečných korun a pevnost byla určena pro 426 mužů posádky. Její největší objekt R-H-S 79 Na mýtině spotřeboval 5600 m3 betonu a na celou stavbu ho padlo 22137 m3. To je kostka o hraně 28m, výška desetipatrové budovy.

Hanička je velká stavba, složená ze šesti samostatných objektů a propojena 1,5 km podzemních chodeb. V letech 1975 – 1993 tady probíhala akce KAHAN. Soudruzi se připravovali na atomovou válku. Před vstup do bunkru byla postavena správní budova. Hnusně socialistická, lepenková krabice maskující jakoukoliv zmínku o velkém betonovém tělese schovaném za ním. Její běžná údržba stála kolem milionu korun měsíčně.

Mimochodem, když staviteli Haničky, Ing. Hlavovi komunisté firmu ukradli, stala se základem budoucího Armabeton n.p.

Konečně míříme k Neratovu – Bärnwaldu. Z našeho směru je to trochu zacházka, ale oba se tam těšíme. Neratov je zvláštní vesnice, která několikrát přežila svou vlastní smrt. Že stále ještě žije je jeden ze zázraků, které se občas dějí. Leží kousek od hranic, tehdy německých a její velká část byla po válce zničena. V době největší slávy čítala necelých 500 obyvatel. V roce 1939 v ní bydlelo 10 čechů a 340 němců. V roce 1950, čtyři roky po odsunu, se poměr úplně obrátil na 36 čechů a 2 němce, nejspíš hospodářsky nepostradatelné, protože jen ti směli zůstat. Když byla vesnice v roce 1993 krůček od svého zániku, měla dva stálé obyvatele.

Nádherný je kostel Nanebevzetí Panny Marie. Z vnějšku zatím jen částečně omýtnutý do své barokní podoby, uvnitř odřený na kámen a stroze krásný. Prosklenou střechou kostela zahlédnete nebe. Z černěného, ocelového plechu vyřezaný kříž se siluetou Krista se vznáší v prostoru nad obětním stolem.

10.května 1945 zamířil ruský voják pancéřovou pěst na střechu kostela a vystřelil. Vznikl požár,který zničil krovy a dřevěná schodiště. Kostel se pokoušela zachránit až do roku 1973 řada lidí, ale nakonec na něj byl vydán demoliční výměr. Do kostela vedlo vzácné rokokové schodiště, které bylo třeba rozebrat a přestěhovat. Celá akce spotřebovala veškeré finance určené pro demolici.

Po revoluci se rozhodla skupina nadšenců kostel zachránit, kněz Josef Suchár požádal biskupa o povolení. Ten odmítl, protože v Neratově nebyli lidé.

A teď to přijde. Díky úsilí nadšenců vzniknulo občanské sdružení "Sdružení Neratov", které v současné době dává práci mentálně postiženým, dospělým lidem. Až teprve když se našli farníci – 40 stálých obyvatel, biskup k opravě kostela svolil. Kostel bez lidí nedával smysl. Všem hranicím a režimům navzdory zde stojí vesnice, která měla tisíc důvodů zaniknout.

Vesnice mi připomíná rostlinu, která vší silou bojuje o svůj život. Mnohokrát pohřbená pod hromadou hlíny hledá, kudy se znovu prodrat ven. U hranic je mnoho vesnic, které takovou sílu neměly a nebo jim už došla.

Odcházíme po staré císařské silnici vedoucí do Rokytnice a míříme do Bartošovic. Tady máme domluvený nocleh v domě komunity Chemin Neuf. Opravená bývalá fara u kostela sv. Maří Magdalény je další ze zázraků, kde ožívá polozasypaná rostlina. Přicházíme k ní vpodvečer, kolem šesté hodiny. Navečeříme se, pomodlíme za všechny naše kamarády a usínáme kolem deváté. Máme za sebou celkem náročný den.

13.6. Bartošovice (575mnm) – Králíky, Hora matky Boží(800mnm) – trasa 24km

Budíme se zase brzo, dnes bychom měli dojít do cíle cesty – Králík. Ke snídani si dáme instantní kaši a teplý čaj. Hladem netrpíme. Káva by bodla, ale není.

Vycházíme kolem půl osmé a červenou značku ani nehledáme. Vedla by nás hodně do vnitrozemí a naši cestu protáhla o dobrých pět kilometrů. Zkusíme využít zelenou, vedoucí po polské straně hranic. Na dálkovou červenou bychom se měli napojit zase až u Králík.

Po mostě přes přes Divokou Orlici míříme do Niemojówa neboli Marienthalu. Trvale zde žije zase jen pár lidí. Je zvláštní vidět u kostela Navštívení ruiny renesančního zámečku. Kdysi tady bývalo 400 místních a bylo to místo populární, vyhledávané turisty. Dokonce zde byl už v roce 1909 založen lyžařský spolek.

Tabule u cesty nás informuje o dalších dějinných i lidských dramatech roku 1938. O vypálení budovy celního úřadu sudeťáky o dozorci Josefu Navrátilovi, který byl ze zálohy postřelen den před svou svatbou. O tom, že se nevěsta o jeho zranění dozvěděla ve svatební den. I o tom, že o čtrnáct dní později zemřel.

Polská zelená je dobře značená a zatím nemůžeme zabloudit. Jdeme rozbitou asfaltkou připomínající cesty v rumunském Banátu. Říkám si, jaký by mělo smysl opravovat silnici vedoucí k další mrtvé vesnici. Vcházíme do Lesice, cestu vroubí několik pobořených a jedno opravené stavení. Kocháme se podnikatelským barokem věnčeným tújemi a roztodivnými skalkami. Zde se odpojujeme a přes posečenou louku směřujeme k lesu. Ještě se otáčíme na kostel sv.Martina, který se na nás dívá z protějšího kopce.

Jdeme poměrně hustým, zanedbaným porostem. Je vidět, že tudy moc lidí nechodí, ačkoliv jsou na stromech nejméně tři druhy turistických značek a narážíme i na tabule naučné stezky. Po půlhodině procházíme dávno zaniklou vesnici Červený potok. Zůstalo stát jen pár zdí ze dvou možná tří domů. Kousek dál, hned u cesty, vidíme dobře zachované obvodové zdi barokního kostelíka. Uvnitř, v jednom z výklenků je kříž z větví a slaměného povřísla. V lese, ve kterém je ukryt pozůstatek vesnice, je ticho. Není slyšet nic, jen odkudsi z české strany zvuky pojíždějícího traktoru.

Po další hodině chůze, přicházíme k hraničnímu přechodu Kamieńczyk-Mladkov a odpočíváme. Jsme na hřebeni, a viditelnost na obě strany hranice je výborná.

Malebná vesnička Kamieńczyk, německy Steinbach byla založena na počátku 13. století. Také vymírá. Z 500 lidí tu dnes žije 50 stálých obyvatel. Ve vesnici se nalézá vzácný dřevěný kostelík sv. Archanděla Michaela.

Pokračujeme po polské straně těsně při hranici směrem na Boboszów – Bobischau. Cesta je měkká, neuježděná a hezky se po ní jde. Za chvíli nám však tráva sahá po kolena a později až po pás. Mezi hraničními kameny jsou občas zbytky něčeho, co vypadá jako dvoumetrový betonový plot. Nevím. Na české straně je také cesta. Je v trochu lepším stavu. Dvě cesty které jdou vedle s sebe a nikde se nekřížící tam zůstaly asi z té doby – doby betonových plotů. Vzpomenu si na písničku od Jarka Nohavici.

Na druhém břehu řeky Olše žije Jacek
mám k němu stejně blízko jak on ke mně
máváme na sebe z říční navigace
dva spojenci a dvě spřátelené země.

Přejdu schválně na druhou stranu. Chvíli jdeme, každý na svém břehu a máváme na sebe. Je dobře, že můžeme chodit z břehu na břeh.

Jediné zaváhání jsem cestou do Králík zažili při překonávání železniční trati u přechodu hranice Lichkov-Miedzylesie. Tam se nám značka nenadále ztratila a museli jsme trochu improvizovat. Za chvíli jsme se na ni znovu napojili a přechod Dolní Lipka – Boboszów zvládli. Odtud už byl malý skok zpátky na červenou, která nás, kolem budovy učiliště, dalšího z řady bunkrů, městské skládky a hřbitova dovedla na náměstí v Králíkách. Celodenní chůze v rozkvetlé trávě si vybrala svou daň. Protialergická bobule to naštěstí vyřešila.

Předtím, než vystoupáme na horu Matky Boží – Marienberg a ubytujeme se v poutním domě, se zastavujeme v hotelu U zlaté labutě a poobědváme. Žízeň je veliká, teplo taky a tak mě dva škopíky litovelského Gustava dostanou do kolen. Rozejít se je trochu problém.

Zbývá kousek, poslední dvě zastavení křížové cesty. Najednou, jako když se protrhne přehrádka na jarním potoce se mi na jazyk derou díky a prosby promíchané se jmény těch, na které jsem celou cestu myslel. Možná i malé slzy radosti, že jsem zde a že jsem donesl ty, na kterých mi záleží. Jména vesnic, kterými jsme procházeli, názvy usedlostí vyhozených do vzduchu jen proto, že na druhé straně by mohl být nepřítel.

Na konci křížové cesty je klášterní schodiště vedoucí do rajské zahrady. Čekám na ženu až mě dojde. Držíme se za ruce a společně vystupujeme k bráně. Je to asi dost patetické, ale cítím, že to prostě musíme udělat spolu. Dotýkáme se klášterních dveří a ohlížíme zpět do údolí. Žena píše přátelům, že jsme na místě.

14.6. Králíky (760mnm) – Hanušovice (440mnm) – trasa 17km

Dnes vstáváme opravdu zbytečně brzo. Snídaně bude až v osm hodin. Máme tři hodiny času a tak se jdeme každý zvlášť projít.

Původně se o klášter staral řád servitů. Poté, co místní komunita zanikla, převzali službu redemptoristé. Většina z nich byla německé národnosti a po válce zmizeli. Klášter byl doplněn redemptoristy českými, ale v dubnu 1950, během akce K, tady v kopci nad městem, vzniknul internační tábor. Ostnatým drátem obehnaný prostor s cedulemi o zákazu vstupu pro už nepotřebné řeholníky z uzavřených klášterů – redemptoristy, jezuity a salesiány. Řeholníci nastupovali k PTP i do zemědělství. Někteří tady byli až do roku 1965.

Kostel Nanebevzetí Panny Marie po úderu blesku roku 1846 spolu s klášterem vyhořel. Během jednoho roku se znovu otevřel, avšak svou novorenesanční výzdobu získal teprve koncem století. S poutním místem je spjat německý nadační fond díky němuž se podařilo opravit křížovou cestu i poutní dům. Zdá se, jako bychom se spolu s Jackem dostávali zase na jeden, společný, břeh.

Původně jsme domů chtěli jet už z Králíků, ale kvůli špatnému spojení jsme se rozhodli dojít do Hanušovic a odtud se vrátit domů, vlakem šumperákem.

Ráno svítí sluníčko, ale něco se nad námi honí. Než dojdeme do Hanušovic, několikrát zmokneme. Jsou to sice jen přeháňky, musíme se však neustále oblékat a pak zase sušit naše ponča.

Cesta je pohodová, nepotkáme lidskou duši. Mapu této části cesty sice nemáme, zabloudit zde se však prostě nedá. Profil trasy je mírně zvlněný a neustále klesající. Za deště přicházíme k barokní, kamenné kapli Svaté Trojice. Je to náhoda, že zítra bude svátek svaté Trojice? My to tak neplánovali.

Po pár kilometrech míjíme rozcestník ukazující k Severomoravské chatě, kterou roku 1933 postavil německý turistický spolek a pádíme dál k Hanušovicům.

Po cestě, v sympatickém sedle mezi kopci vidíme jelení a dančí oboru, ale celkově jdeme vysokým lesem a ke koukání nic není. Do Hanušovic přicházíme za pět minut jedna. Podniková prodejna pivovaru Holba má mít ještě pět minut otevřeno, ale nemá. Nakonec, na závěrečný přípitek naší pouti, seženu v Penny u nádraží, dvě plechovky teplého Šeráku. Vlak nám jede ve dvě a máme spoustu času vytřepat si jehličí a písek z bot.

Kapitola 3. Konec

Nechci deník zapleveloval patosem, ten má být především objektivní. Tak jen snad, že jsem si po celou dobu našeho putování uvědomoval sílu hranice. Ať čáry na zemi nebo bloku v lidských myslích. Hranice, která dokázala mnoho lidských osudů rozdělit a zničit.

Jsme doma a třídíme fotografie. Moji manželku už chodidla nesvrbí. Začíná však naznačovat možnost malého výletu směr Hanušovice – Turzovka. Tak nevím.

A ještě poslední věc. Omlouvám se, pokud jsem někde něco nesprávně pojmenoval nebo se dopustil faktografického omylu. Rád dám věci do pořádku, pokud mi napíšete.

Kapitola 4. Odkazy

Jsem rád, že jsem si pro napsání deníku musel dostudovat spoustu informací o místech kudy jsme šli. Nemohl jsem napsat všechno co bylo zajímavé a o co bych se byl rád podělil. Text deníku je už tak dost dlouhý. Pokud tedy máte zájem, malou část pramenů uvádím:

Klášter Králíky
Komunita Chemin Neuf
Opevnění
Orlické hory
Poutní dům Králíky
Prapor SOS
Rok1938
Sdružení Neratov
Technet Opevnění
Vesnice Červený potok
Wiki 1938
Wiki Akce K
Wiki Hanička
Wiki Mnichov 1938
Wiki Neratov
Wiki Vysídlení 1945
Wiki Sudety

Minulé úterý jsem vstával obzvlášť brzo. Dcera jela na školní výlet, odjezd byl v pět hodin ráno a já jsem ji měl dovézt na místo srazu. Většinou jsem v mých vstávacích 5:20 silně nevrlý a teď to bylo horší o celých čtyřicet minut.

Dceru jsem vysadil u školy, zapnul, aby nebylo takové ticho rádio a vracel se domů. Mám tuhle stanici rád. Hrají tam reggae, které mám rád. Být mladší o dvacet, pětadvacet let, nosil bych možná dredy a černo-žluto-červeno-zelenou, pletenou čepicí. Jamajca musí být úžasná země. Zvlášť ve spojení slunce, rum a moře. Teď ale hráli zrovna flameco.

Jel jsem domů a obloha se začínala měnit. Ranní slunce svými skoro vodorovnými paprsky prosvěcovalo červánky do ruda. Některé kouty, do kterých ještě nedosáhlo, se stále topily ve zbytcích tmy a zpěvák v rádiu zpíval. Tanečnice flamenca v mé hlavě tleskala a podupávala a její nočně-červánková sukně se točila. Červená a černá se ve stovkách odstínů rozstřikovaly na město kolem.

Přijížděl jsem k silničnímu tunelu a uvědomil si, že bych mohl ztratit signál z rádia a nejspíš taky i spojení s tou nádhernou podívanou. Těsně před tunelem jsem odbočil a jel ulicemi ještě tichého města.

Přijížděl jsem domů. Obloha se pomalu měnila do rána a já jsem na poslední křižovatce, na malém, suchém úhoru, uviděl obrovský trs vlčích máků.

https://www.youtube.com/watch?v=xqxJMCQxb_Q

Ten kousek cesty, kde se mi tato příhoda stala, mám rád. Místy asfaltová, místy vyšlapaná vede po rovině, kousek od řeky. Tady je cesta rovná jako vál a je z ní vidět na splav. Voda se pod ním trochu nebezpečně pění a kousek po proudu bývají kachny.

Tak přesně tam jsem potkal tři kola se třemi cyklisty. Jako by každý z nich vyjadřoval jinou životní filozofii a jinou cestu.

První kolo bylo dámské, městské. Elegantně prohnuté v barvě slonové kosti spolu s bílými pneumatikami bylo samo osobě krásným kouskem. Na zadním nosiči proutěný košík a v sedle dáma s velkým D. Na hlavě měla slamák a na sobě modrobíle kytičkovanou sukni. Jako by přijelo jaro.

Druhé kolo které mě v zápětí minulo, bylo horské, s mohutnými koly. Zablácené od řidítek až po zadní odrazku. Seděla na něm také žena. Tedy spíš mladá dívka. Upnuté elasťáky, helmu do čela a malý batůžek na zádech. Jak byla přilepená k řidítkům, bylo vidět, že se rve s každým metrem své životní cesty. Nejspíš, tedy právě zde zbytečně.

Nakonec kolem mě projel někdo. Nevybavuji si ho. Rozvrzané kolo, které s každým šlápnutím do pedálů vydávalo zvuky podobné krrrr-sssss-krrrr-sssss. Měl kulicha na hlavě a špinavou šusťákovou bundu. Jaké kalhoty nevím. Barva možná hnědá. Na každém řidítku vezl igelitku plnou něčeho.

V očích jsem měl stále ještě zaseklé dva předcházející obrázky. Zpětně však cítím, že právě ten třetí cyklista byl možná symbolem těch, kterých si normálně nevšimneme. Kteří, když je kopec, do něho poctivě šlapou. Kteří statečně bojují s tím, co jim přichází do cesty, aby v závěrečném finiši snad obstáli. A tak právě jim, zde, z tohoto místa a s veškerou vážností provolávám třikrát Sláva, sláva, sláva!

Tři lidé a tři kola jedoucí po stejné cestě…

Měl bych teda asi říct, že „Mám přítele, kterej…“, ale místo toho…, vlastně jo – „Měl jsem přítele, kterej mi vyprávěl tenhle příběh. Příteli se má věřit a tak já mu teda věřím, že jak mi ho vypravoval, tak je vopravdu pravdivej.“

Byl pozdně jarní, teplý večer a do malého domku u moře, kdesi v Řecku, se opíraly poslední paprsky slunce. Za necelou hodinu měl začít Šabat.

Benjamin seděl v křesle a pomalu se pohupoval. Pročítal se Šemotem a přemýšlel nad tím, co slyšel v synagoze. Jak dlouho je už na světě? Benjaminovi bylo sedmdesát dva let, ale jeho rodina přišla do Řecka ze Španělska mnohem dříve, tehdy, když začali být ve své vlasti pronásledováni. Byli Sfaradim a Evropou putovali už nějakých pět set let.

Benjamina ze vzpomínek vytrhl dětský křik a taky vůně. Vůně koriandru, šalvěje, myrty a samozřejmě jehněčího s cizrnou, které měl tak rád a které se chystalo na šabatovou večeři.

On a jeho žena Miriam měli návštěvu. Na Šabat přijeli synové s manželkami a dětmi. „Ještě, že máme dům pro tolik hostů“, pomyslel si.

Zvedl se z křesla a šel za Miriam. Šabat právě začínal. Než se hosté usadili kolem stolu, odběhla si Miriam ještě naposledy do kuchyně zkontrolovat tu zatracenou cizrnu.

Miriam byla dobrá kuchařka. Věděla, jak vařit pro dva tak i pro šestnáct lidí jako dnes, ale nějak v tom shonu zapomněla, že by ji měla dát vařit dřív. Nyní tedy vešla do kuchyně, podívala se na oprýskaný sporák a pak se jako opařená vrátila mezi hosty, aby zapálila šabatové svíce. Benjamin dal požehnání dětem i celé rodině.

yesimkha Elohim ke’Efrayim ve’khimnasheh.
yesimeikh Elohim ke’Sarah, Rivka, Rachel, ve’leah.

yevarekhekha Adonai veyishmerekha,
ya’eir Adonai panav eleykha vichuneka,
yissa Adonai panav eleykha, v’yeseim lekha shalom.

Podle šabatového nařízení se mělo za malou chvíli nosit jídlo. Benjamin za ta léta společného žití cítil, že je Miriam jakási nesvá. Na jehněčí se ale hodně těšil a divný pocit z Miriam se proto pokusil někam zasunout.

Paní domu se snachami začaly přinášet večeři. Právě teď došlo i na cizrnu, kterou už Miriam nemohla ani cítit. Byla stále nedovařená, dalo by se spíš říct – dost tuhá. Někdo v tom zmatku nechal uhasnout pod hrncem a nebylo možné, kvůli probíhajícímu Šabatu jídlo dodělat.

Benjamin po prvním soustu ztuhl a rozhlédl se po ostatních. Cítil se podvedený. Podvedený tak, jak může být podvedený dvaasedmdesátiletý Sfaradi. Tak, jak je podvedené dítě, kterému někdo vezme právě darovaný dárek. Pomalu začal polykat žluté kuličky cizrny.

Jehněčí bylo skvělé. Benjamin však věděl, že dnes se mu nebude Birkat Hamazon říkat lehko.

Barukh attah Adonai eloheynu melekh ha’olam
hazzan et ha’olam kullo betuvo, bechen bechesed uvrachamim.
Hu notein lechem lekholbasar ki le‚olam chasdo.
Uvtuvo haggadol tamid lo chaseid lanu
ve’al yechsar lanu mazon le’olam va’ed,
ba’avur shemo haggadol. Ki hu El zan umfarneis lakhol,
umeitiv lakol umeikhin mazon lekhol b’riyotav, asher bara.
Barukh attah hazzan et hakkol. Amein.

Tak takhle nějak mi to můj vzdělanej přítel Philippe Géraud vyprávěl. No, možná že to bylo kapánek jinak, ale už se ho na to nemůžu zeptat. Hezkejch pár let se na mě a moji Fabienne směje tam z vrchu, však víte. Philippe mi ten příběh vyprávěl, když jsem byl ještě malej kluk. Chodili jsme spolu po lesích kolem Tronçais a bylo to pěkný. No, mám-li bejt upřímnej, Židy jsem neměl rád. U nás, v mým kraji, jich bylo spoustu, aspoň se mi to tak zdálo a byli, no, jiní. Ne jak my.

Z vyučování katechismu jsem věděl, že sobota je pro člověka a ne člověk pro sobotu, ale potom, co mi Phillipe řekl tuhle svoji historii, jsem se na ně začal koukat trochu jinak. Pro Boha musí bejt přeci úžasný mít kámoše, který jsou mu věrný. Kterejm nevadí nedovařená cizrna a dělaj všechno přesně tak, jak jim kdysi řek`, že se to má dělat, protože tak je to nejlepší. Myslím si, že je asi rád, že sou umíněný a trvaj na svým. Nebo se mejlím?

Jo a až se budete toulat tady někde u nás, stavte se. Rád vás uvidím a víte, strašně rád vyprávím.

Něco o Šabatu pro ty, kteří vládnou English a odkud jsem také čerpal.
http://www.hebrew4christians.com/Holidays/Shabbat/shabbat.html